Ta krása rodit doma

Fotografie: „Hledám nechemické potraviny, homeopatii, kontejnery na tříděný odpad a třeba taky šanci rodit přirozeně. V téhle místnosti.“ Foto Gabriela Kontra

Letos na jaře jsem přivedla na svět své druhé dítě. Stalo se to jednoho slunného rána v naší kuchyni na zemi. Nebyla to náhoda, ale dlouhodobě plánovaná a pečlivě připravovaná událost.

Supermatka v džípu
Zdejší média si zvykla prezentovat ženu rodící doma jako supermatku, která se svou početnou rodinou žije někde v přírodě daleko od civilizace. Některé takové ženy doma samozřejmě rodí, ale některé ne, a proto je zkreslující z nich tvořit symbol – a naopak z blondýnek v džípu zase symbol porodu s epidurální anestezií neboli „epidurálem“ (místním umrtvením). Přístup k rození dětí totiž nevychází jen ze životního stylu, ale z osobních potřeb každé ženy. Takže si troufám tvrdit, že doma rodí ženy z nejrůznějších sociálně situovaných a názorových skupin a ani já sama vykonstruovanému typu „vzorné přírodní matky“ vůbec neodpovídám. Žijeme v centru hlavního města, máme auto a televizi, i video, zatím dvě děti, divoce obarvené vlasy, počítač, nějaké kytary a fotoaparáty, etážové topení na plyn a spoustu dalších věcí nutných k naší blahobytné existenci. V přírodě se krátkodobě cítím skvěle, snažím se ji co nejméně obtěžovat a zatěžovat, ale zanedlouho zatoužím po městském životě a vracím se k němu. Ale tam zase toužím nezapomenout, že jsem její součástí, a tak hledám nechemické potraviny, homeopatii, kontejnery na tříděný odpad a taky třeba šanci rodit přirozeně.

K tomu poslednímu mne přivedl zážitek z předchozího pobytu v porodnici a následné nemocniční péče. Zakázala jsem si v této své veřejné zpovědi kohokoli urážet nebo znevažovat. Pokusím se co nejvěcněji a pokud možno bez emocí popsat tehdejší zážitek, pro lepší představu v přítomném čase.

Je podzim roku 2000. Celé těhotenství jsem zoufale hledala a snažila se zajistit si možnost co možná nejpřirozenějšího porodu. Nakonec jsem se na radu jedné známé a po předběžné návštěvě rozhodla svěřit se do rukou lidí z Centra aktivního porodu na pražské Bulovce. Sice tam právě vyhodili jeho zakladatelky, ale i po „normalizaci“ to je ze všech pro mě dostupných možností ta nejlepší.

Uprostřed říjnové noci se probouzím s pocitem, že začínám rodit. Mám stahy přibližně po dvaceti minutách, celé je to pomaloučké a pozvolné. Jedeme tedy na Bulovku. S naprostou a slepou důvěrou se v Centru odebírám k předporodním procedurám. Je mi doporučeno nechat se vyholit a podstoupit klystýr. Ani jedno mi nevadí, tak jim to neberu. Oblékám si nedůstojnou andělíčkovskou košilku, kterou později raději odkládám a zůstávám bez oblečení. Za chvíli doráží manžel Martin v zeleném operačním oblečku. Docela mu to sluší. Ptají se mě, kde chci rodit. Odpovídám, že to se přece uvidí. Ale musím si vybrat. Volím první věc, která mě zrovna napadne – porodní stoličku – , a nijak se tím dál nezabývám. Přece se uvidí, ne? Od toho jsem tady, abych se v „těžké hodince“ rozhodla pro místo a polohu, která je mi v daný moment nejpříjemnější. Svůj omyl ale teprve poznám.

Naštvaně mlaskne
Už zhruba hodinu po příjezdu mi lékař říká, že se nějak podezřele dlouho neotvírám, a doporučuje mi, abych si nechala aplikovat jakousi údajně přírodní látku podporující stahy a urychlující otevírání. Celá vyděšená souhlasím – a po malé chvíli cítím účinky aplikované látky. Stahy následují ve velice krátkých intervalech a jsou nesnesitelně bolestivé a vyčerpávající. Sedím na balonu ve sprše, pouštím si na břicho teplou vodu a za pomoci Martina, který mi s potem na čele masíruje při každém stahu záda, se to snažím přežít. Čas od času absolvuji vzhledem k bolesti skoro nezvládnutelné vaginální vyšetření a zoufalými gesty zaháním porodní asistentku, která se snaží mě donutit vyplnit jakýsi formulář. Mám strašnou žízeň. Říkají mi, ať nepiju, mohla bych se prý pozvracet. Ignoruju je a hltám vodu ze sprchy. Najednou cítím, že už nemůžu, že to dál neprodýchám, křičím a tlačím. Je asi osm hodin. Musím zase na vyšetřovací lehátko. Jsem úplně vyčerpaná. Dozvídám se, že konečně můžu při každém stahu pořádně zatlačit a mám si přejít do vedlejší místnosti k porodní stoličce, kterou jsem si předtím zvolila jako porodní místo. Odmítám. Jsem vyčerpaná, je mi dobře na vyšetřovacím lehátku. Říkám, že budu rodit tam. Ale porodní asistentka je nesmlouvavá: přikáže Martinovi, aby mě chytil v podpaží, sama mě popadá z druhé strany a spolu mě táhnou na stoličku. Jsem neschopna protestu. Soustředím se na bolest. Když jeden stah doprovodím mohutným řevem, je mi laskavě, leč důrazně přikázáno přestat s odůvodněním, že řev odčerpává velkou část energie potřebné k tlačení. Poslechnu tedy, neřvu a tlačím. Cítím, jak mi hlavička napíná vaginální vchod. Při dalším zatlačení zvracím trochu vody, kterou jsem vypila ve sprše. Asistentka naštvaně mlaskne, jako že to je z toho pití během první doby porodní. Tento zvuk pak ve mně zůstává hodně hluboko zarytý jako pocit provinění, jako bych porušila očekávané společenské konvence. Najednou mám na břiše dítě. Je to kluk a dostává jméno Andrej.

Já chci domů
V tu chvíli jako by mě někdo zapnul. Zřetelně vnímám, kde jsem a co se děje. Cítím příval obrovské energie. Přichází lékař. Chválí mě, že jsem se natrhla líp, než on by mě nastřihl, a dělá mi kdesi na pohmožděných rodidlech jeden steh. První dvě hodiny trávíme všichni tři společně v klidu v místnosti, kde se Andrej narodil, a zvažujeme okamžitý odjezd z porodnice. Přítomný lékař to ale nedoporučuje: „To víte, ty zástavy srdce novorozenců jsou první dva dny nejvíce.“ Zase se děsíme a znovu se podřizujeme.

Po dvou hodinách se odebírám na oddělení šestinedělí, kde jsem si předem zajistila nadstandardní pokoj. Nadstandardní pouze v tom, že jsem v něm sama a že stojí nadstandardních 500 korun na den. Během cesty, kterou absolvuji po svých, se leknu – kam zmizelo dítě? Uklidňuji se, když ho nalézám na pokoji spokojeně spící. Je jedenáct v noci, Martin je u mě. Najednou se miminko probouzí a začíná nahlas a neutišitelně křičet. Nevíme, co dělat. S miminem v náručí se vydávám hledat pomoc. Hned na chodbě potkávám sestru. Napřed mi vynadá, že chodím s dítětem v náručí – můžu totiž omdlít. Poté dochází na můj dotaz ohledně křiku. „No máte miminko. To víte, to křičí,“ odsekává sestřička. Pak jde za mnou do pokoje a chce, aby Martin odešel, je půlnoc. Snažíme se ji přesvědčit, aby ho nechala spát v pokoji na křesle. Nesmí – prý kvůli hygieně. Ale v šest ráno může zase přijít, protože mám samostatný pokoj. Udiveně se ptáme, zda je nějaké výrazně příznivé inkubační období bakterií mezi půlnocí a šestou hodinou ranní. Není. Ale bez souhlasu hygienika to nelze. Smutně se loučíme a já se snažím usnout. V noci přichází sestra a poslouchá Andrejovo srdíčko. Ve čtyři znovu vstávám, kojím, znovu usínám. A v šest ráno budíček, sestra hartusí, ať koukám upravit sebe i postel, za chvíli tu bude vizita. Vycvičená z pobytu na totalitních základních školách poslušně vybíhám z postele a zmateně se snažím vyhovět. A zanedlouho je to tu – dva cizí muži, pravděpodobně gynekologové, a sestra. Přikazují mi se svléknout, ulehnout na lůžko a roztáhnout nohy. Snažím se navodit si pocit zážitku klinické smrti a pozorovat scénu mimo své tělo odněkud shora. Nedaří se mi to. Poslušně tedy vystavím svá krvácející zašitá rodidla pohledu tří cizích lidí. Něco nesrozumitelně poznamenají, něco si zapíšou a jsou pryč. Sestra mi přikazuje, abych připravila dítě, že za chvíli je tu další vizita, tentokrát pediatrická. Přichází lékařka a sestra. Peskují mě, že dítě je stále v postýlce. Na mou námitku, že přece spí, mi nakazují ho vzbudit. Dostávám vynadáno, že jsem ho nepřebalila. Neumím to a bojím se. Je tak maličké a nikdy jsem to nedělala. Sestra ho neochotně přebaluje. Odchod domů prý nepřipadá v úvahu. Chlapec není očkovaný, má pupeční pahýl a ty srdeční zástavy. Vizita odchází.

To se tak dělá
Další den už z kolotoče teploměrů a prohlídek nejsem tak překvapená. Zvykám si. Ve volném čase se uvolňuji pláčem. Volím strategii co nejméně vycházet, vyhýbat se personálu a nic nechtít. Myslím si, že to mám, že tak mě už nic nepotká. Omyl. V poledne se otvírají dveře a sestra křičí: „Koupání.“ A moje dítě zase spí. Snažím se dodržet své předsevzetí nevycházet, ale sestra mě vyhmátne. Nemám sílu vzdorovat. Poslušně postrkuji postýlku kamsi za sestrou. V koupelně už stojí fronta matek a mimin, které teď čeká stejný osud. A už to frčí, doslova jako na běžícím pásu. Za rázného a hlasitého povzbuzování sester k co největší rychlosti jsem vtažena do procesu. První zastavení – svléknout dítě, druhé osprchovat řvoucí, mrskající se kluzké tělo a pak je obléct do erárních věciček. Snažím se zadržovat slzy, ale nedaří se mi to. Bojuju s pocitem, že nejsem asi normální. Nebo jsem příliš rozmazlená, konfliktní, nesnášenlivá, přecitlivělá, neschopná adaptace v cizím prostředí, hysterická, depresivní? Copak to ostatním matkám nevadí? K tomu se mi prsa nalila mlékem – v knihách je to popisováno jako jev doprovázený smutkem, depresí a skepsí – a mají asi trojnásobný objem proti původnímu stavu. Mám depresi důkladně podpořenou prostředím, ve kterém momentálně přežívám, a cítím pnutí k prasknutí.

Třetí den se po všech procedurách zase ptám: „Kdy půjdeme domů?“ Pediatrička se skloní nad dítětem a říká, že to pořád nejde – stále ještě mu neupadl pupeční pahýl, budou nuceni mu jej odstranit chirurgicky. Poučena z mnohých debat s matkami ohledně řezání pupečního pahýlu protestuji a ptám se na účel tohoto zákroku. „Pokud to neuděláme, bude pupek potom hnusný,“ odsekává lékařka. Musím se ohradit: Ať se mnou nemluví jako s blbcem a řekne mi laskavě rozumný důvod. Teprve pak vysvětluje, že se pod pahýlem může vytvořit jakýsi výrůstek zvaný granulom a že je to nebezpečné. Taky může do břicha prý vniknout infekce a to je taky moc nebezpečné. Upřímně se vyděsím a už neprotestuji, jen chci být u toho. Odjíždíme s postýlkou k zákroku. Lékařka skalpelem pižlá uschlou tvrdou tkáň. Pak obvazuje ránu a dítě mi odevzdává s upozorněním, že po řezu musí zůstat ještě alespoň 24 hodin pod jejich dohledem. „A stejně mu ještě chybí očkování,“ dodává. „No tak já ho na něj pak přivezu,“ zkouším ji oblomit. Ale ona se nedá. „Milá paní, jak si to vlastně představujete. Děláte akorát problémy. Tady to není žádný holubník. Když teď odejdete, nečekejte, že vás budeme ošetřovat, když si zase vzpomenete. To očkování je povinné. Nikde jinde vám ho nedají. Tak si ho pak shánějte, kde chcete. Ale počítejte s tím, že budete mít velké problémy!“ Rezignuji. Stahuji se do svého pokoje a už ani nebrečím.

Čtvrtý den konečně dostávám příkaz odevzdat dítě sestrám a sama jít do sálu k hromadnému výstupnímu poučení. Pediatrička nám říká, co jíst při kojení, a inkasuje dva tisíce za nadstandardní pokoj (dalších tisíc korun stál porod v CAP a další tisícovku předporodní kurz). Dvě hodiny poté se vydávají děti – nejspíš už očkované a prošlé jinými neznámými procedurami – podle čísel, která mají přivázaná na zápěstí, shodná s čísly na zápěstí svých matek. Beru si miminko a s pocitem, že jsem opravdu procitla z noční můry, vycházím z porodnického pavilonu nemocnice Na Bulovce.

Když je miminku deset dní, všimnu si při přebalování, že z pupečníkové ranky vyteklo trochu krve. Přepadá mě panika. Telefonuji naší pediatričce. Ta mě posílá do Motola. Když nám lékař sděluje nález, nevěřím svým uším – granulom v ráně po odborně odstraněném pupečním pahýlu. V duchu nevybranými přívlastky proklínám pediatričku na Bulovce a vzápětí i sebe, že jsem – vycepovaná a z dětství vedená k tomu se podvolovat „autoritě“, abych neměla „problémy“ – v porodnici ustoupila. Je nám doporučena hospitalizace na dvacet čtyři hodin. Snažím se dopátrat, proč se odstraňuje přirozená ochrana rány, něco jako větší a delší stroupek, navíc z místa, kde možné napadení infekcí je smrtelně nebezpečné. Vlídný lékař v Motole praví: „To se tak dělá.“ Mimochodem mi na tu jednoduchou otázku nikdo pořádně neodpověděl dodnes.

Přichází Ivana
Je podzim roku 2003 a já jsem v pátém měsíci těhotenství. Čekám své druhé dítě. Ještě než jsem otěhotněla, slibovala jsem si, že za žádnou cenu nechci zažít to, co při prvním porodu. Vyhlášená liberální porodnice ve Vrchlabí je ale moc daleko a jinak nic lepšího než to nepovedené CAP na Bulovce stále neexistuje. Takže jediné, co zbývá, je lékaři zavrhovaný a společností odmítaný porod doma. V Centru pro gender studies dostávám kontakt na nezávislou porodní asistentku Ivanu Koenigsmarkovou. A hned při prvním setkání s ní si zhluboka oddychnu. Ivana trpělivě rozhání mé strachy. Říká, že nepropaguje porody doma, ale vnímá takové rozhodnutí jako právo ženy a považuje za svou povinnost poskytnout takové rodičce péči, pokud je o to požádána. Z hlediska legislativy mi absolutně nic nehrozí, mám právo porodit, kde chci. I s komplikacemi je to lepší, než jsem myslela. Pokud je těhotenství bezproblémové a pokud navíc předchozí porod probíhal normálně, je riziko komplikace velmi malé. Navíc mnohé problémy vznikají právě pobytem v neznámém, chladem prostoupeném prostředí porodnice a hlavně různými, často úplně zbytečnými zásahy do přirozeného průběhu porodu. „Stejně jako při dlouhém běhu sportovec cítí, že se něco děje a že nejspíš doběhnout do cíle jeho tělo nevydrží, je tomu i u porodu,“ říká Ivana. Žena cítí, že něco nehraje, nebo porodní asistentka s dlouholetými zkušenostmi podle reakcí a signálů těla rodičky rozpozná, že k cíli se bez pomoci nedopracuje, a zavelí k odjezdu do porodnice. Na závěr schůzky si Ivana klade podmínku, že musím v 38. týdnu těhotenství na kontrolu na Bulovku, a já uklidněná a spokojená odcházím. Tlumočím vše Martinovi, který je sice na pochybách, ale říká, že mi bude oporou. Pokud já důvěřuji svému tělu, tak on mu důvěřuje taky. Je tedy rozhodnuto.

Moje břicho se stále zvětšuje. Chodím do školy, s Martinem na předporodní kurz a začínám se upřímně těšit, až zase budu mít své původní rozměry. S rozhodnutím rodit doma seznamuji i svého gynekologa. Rozhodně mi to nedoporučuje, nazývá to dokonce „černým porodem“, ale nakonec mi popřeje, ať to dobře dopadne. Občas mě přepadá pochybnost. Představuju si, jak mě dva ohromní chlapi vlečou od nás z třetího patra do sanitky. Za mnou se táhne krvavá stopa a mezi nohama mi trčí hlava mrtvého dítěte. Pak ale spadnu na zem a uklidním se. Odmala mám tyhle živé vizuální fantazie. A už tu máme termín porodu a pořád nic. Týden po termínu už vláčím břicho skoro po zemi a jsem značně netrpělivá, reaguji podrážděně a vztekám se kvůli malichernostem. Martin se snaží mi to trpět, Andrej se vzteká se mnou. Soukám do sebe snad všechny známé přírodní prostředky na vyvolání porodu. Nezabírají. Mám sice slaboučké stahy, ale ty nikam nevedou. V pátek v noci, tedy osmý den po termínu, neplánovaně zabírá až jeden z propagovaných prostředků: sex. Prostaglandin obsažený v mužském spermatu je zároveň látkou, která je užívána v umělé formě při chemicky vyvolávaném porodu.

Ležíme v posteli a povídáme si. Náhle se dostavují silné bolestivé kontrakce. Voláme Ivaně a mojí sestře Renatě, kterou si náš syn vybral jako svou pečovatelku, když se bude rodit jeho sourozenec. Obě dorážejí téměř současně. Martin z nervozity, že už to začalo, vydrhne celou koupelnu i záchod. Balím se do deky a usedám na zelený gymnastický balon. Ivana mě poprvé vaginálně vyšetří. „Otvírá se to,“ říká a já si pak znovu zasednu na balon.

Řev a bolest
Stále očekávám zintenzivňování bolesti. To se ale neděje. Při kontrakci si sama třu záda a soustředím se na bolest. Některé kontrakce jsou opravdu hodně bolestivé, jiné méně. Každá ale vyžaduje moji maximální soustředěnost a obrácení pozornosti dovnitř těla. Jakékoli vyrušení pro mě znamená utrpení. Těžko zvládnutelnou bolest, která se nedá k ničemu přirovnat. Vždycky když bolest odezní, s úlevou vydechnu: „Už je pryč.“ V období klidu se čas od času zapojuji do diskuse a starám se, jestli je o „návštěvu“ dobře postaráno. Čas utíká a nic se neděje. Dokonce mám pocit, že se to zpomalilo. Po nějakém čase se přesunuji na gauč. Mezi kontrakcemi pospávám. Ivana dřímá u stolu. Martin vedle mě. Z jedné zvlášť bolestivé kontrakce se mi zvedne žaludek a zvracím trochu čaje. Nikdo se nad tím nepozastavuje. Ivana dělá další vyšetření a říká, že je možné, že to bude ještě trvat dost dlouho. Mám se prý snažit o spánek, ona si také pojede domů na chvíli zdřímnout. Kdyby něco, máme hned volat.

Vychází slunce, všude je ticho, všichni spí. Pomalu se sunu na balon. Takže všechny ty bolestivé stahy za celou noc byly na nic. A co to říkala Ivana, že to může trvat ještě dlouho? To jako třeba do večera? Tak na to fakt nemám. Hlavou mi běží změť podrážděných myšlenek. Náhle mě zkroutí jedna z kontrakcí. A pokračuje to, čím dál silněji. Uvědomuju si, jak se mi při každé kontrakci křiví pusa, a vzpomínám na Ivaninu předporodní přednášku, kdy vysvětluje, jak děložní hrdlo souvisí s ústy. Jak se hrdlo otvírá, otvírá se i pusa a když už dítě putuje ven, pusa je dokořán a každý stah je doprovázen mohutným křikem rodící ženy. Sedím na balonu, kroutím pusou a tiše sténám. Slyším, jak se vedle v pokoji budí Andrej. Pak vstává i Martin a Renata. Najednou mě zmáčkne nezvládnutelně silný stah. „Zavolej honem Ivaně,“ stačím ze sebe vypravit. Pak se náhle dostavuje úplný klid, necítím žádnou bolest. S úplně bystrou hlavou rychle volím místo, kde bych se mohla pevně opřít a zároveň klečela na měkkém. O polohu si tělo říká samo. Chtěla bych začínající porod zpomalit a vyčkat, až dorazí Ivana a požehná mi k tlačení. Ale nejde to. Opřená o gauč a klečíc na zemi na spacáku, kde Martin ještě před chvílí spal, prožívám další intenzivní stah a za doprovodu mohutného zvířecího řevu, který vychází jakoby z celého těla, to vůbec nezvládnu a tlačím. „Netlač, nesmíš, prodejchej to, ještě tu není Ivana,“ prosí mě Martin. Ale nemůžu si pomoct – klečím na spacáku, řvu a tlačím. V porodnici mi zakazovali řev, že prý to odvádí energii. Ale je to opačně: řev, kterým mi rezonuje celé tělo až do konečků prstů, během každé kontrakce energii uvolňuje. Ten křik je očistný. Zespoda vylézá dítě, shora jako komínem uniká všechna zatuchlá špinavá energie a nechává prostor té čisté.

Cítím, jak hlavička napíná vaginální vchod, a zároveň mi to potvrzuje Martin, když křičí: „Už ho vidím.“ Uklidní mě to. Náhle jsem si jistá, že je všechno v naprostém pořádku. Najednou cítím Martinovy nesmělé prsty v místech, kde nejspíš tu hlavičku vidí. Nechápu, co tam hledá, a křičím na něj, ať na mě nesahá. Netuším, že mi, po zkušenosti z prvního porodu, kdy mi porodní asistentka zkušeně masírovala hráz, abych se nenatrhla, chce prokázat podobnou službu. Jeho nejisté dotyky mě ale dohánějí k šílenství. Odvádějí mou pozornost od bolesti a vím, že nemám čas na vysvětlování. Registruji, jak nervózně přebíhá po místnosti. Potřebuju klid, a tak ho zaměstnávám. Vybízím ho, ať mi říká, co vidí, protože sama si tam samozřejmě nevidím. Ale zato každý „krůček“ miminkova putování přesně a do detailu cítím a prožívám. Spoléhám se jen na práci svého těla. Po několika zatlačeních cítím, jak vyklouzla ven hlavička. „Jaký je?“ ptám se Martina na mimčo. „Fialový,“ volá Martin. Až později se od něj dozvím, jak byl v té chvíli vyděšený. Nejdřív totiž viděl, jak leze pomalu ven úzkým porodním kanálem zdeformovaná vlasatá část hlavičky, což později popisoval asi takhle: „Viděl jsem pořád jenom něco chlupatýho. Bylo to strašně dlouhý a nemělo to obličej.“ Když je konečně hlavička venku, čeká Martina další šok. Neuvědomuje si, že dítě je stále napojené na pupeční šňůru, takže zatím nedýchá. Je úplně zděšený. Já sama vůbec nic z toho naprosto neregistruji. Šťastná, že teď už se opravdu blíží konec utrpení, čekám na další stah, a miminko je na světě. Žuchlo rovnou do spacáku pode mnou. Je to kluk. Sedám si a beru frkající uzlíček do náruče. Martin ho balí do červené osušky, aby měl pocit, že je pořád ještě v děloze. Prohlížíme si ho a dohadujeme se, jestli je to opravdu Nikola – jméno, které jsme pro něj vybrali.

Neuvěřitelné a neskutečné
Miminko se strašně mračí. Je celé mokré a sem tam má ještě zbytky mázku, který chránil v břiše jeho kůži před vysušením. Ve vláskách má krvavý flek. Já sedím v kaluži plodové vody na péřovém spacáku. Snažím se přimět miminko, aby sálo z prsu. Po několika nezdařených pokusech se Nikolka krátce napije. Zanedlouho rodím i placentu. Ivana, která krátce předtím dorazila, zjišťuje, že je celá, a vše je tedy v pořádku. Andrej sedí na gauči a stěžuje si na bolení bříška. Po chvíli chce misku a zvrací. Renata vypráví, jak celou dobu, co jsem tlačila a řvala jako lvice, Andrej troubil vedle v pokoji na trumpetku. Miminko frká a po chvíli se mi přisává k prsu. Pak se jdu za vydatného Ivanina podpírání osprchovat do naší koupelny. Ivana je tam se mnou a taky Martin s Nikolkou v náručí. Je to úžasný pocit, ta teplá voda a fakt, že miminko je mi stále nablízku, v náručí někoho, kdo je jeho součástí a ke komu mám bezmeznou důvěru. Cítím, jak mě přepadá příval příjemné únavy, a hned po sprše jdu i s Andrejem a miminkem spát do své postýlky. Nikdo mě nebudí, nemusím si měřit teplotu ani roztahovat nohy před cizími lidmi. Nikdo také nebudí miminko, ani mu neřeže pupeční pahýl. Ten ostatně třetí den odpadá a Nikolka má teď krásný pupíček jako šneček.

Nemám tentokrát ani moc chuť k jídlu. Sestra mi upekla tvarohový koláč a dostala jsem kozí jogurt a to mi bohatě stačí. Jídlo mi nikdo neodpírá. Spíš naopak. Přicházejí gratulantky. Všechny obdivují Martina, jak to bravurně zvládnul. Martin se je snaží přesvědčit, že jsem opravdu rodila já, ale není to nic platné. Snad až na moji macechu, která mě obejme a chválí mě, jak jsem to skvěle zvládla. V naší společnosti zkrátka rodí chlapi.

Každý večer přichází Ivana. Sedím v klidu na gauči, vedle sebe nebo u sebe miminko a vyprávím jí, jak se cítím. Ivana posedí, popovídá, poradí, dá si čaj a koláč a po dvou třech hodinách zase odchází řešit kolotoč svých povinností. Taky mi stále zdůrazňuje význam šestinedělí a nutnost maximálně se šetřit. Já sama tentokrát cítím mnohem výrazněji únavu a jak mi každý pohyb působí námahu a i stání je docela problém. Chovám se podle toho. Snažím se spát a odpočívat. Rodina se stará o co nejvíc věcí místo mě. Nic takového jsem poprvé nevěděla. Myslela jsem, že šestinedělí je jen jméno pro dobu po porodu, která ale ve skutečnosti trvá jen čtyři dny a končí propuštěním z porodnice. V porodnici se se mnou na toto téma nikdo nebavil. I v literatuře jsou čerstvé matky vybízeny k co nejrychlejšímu návratu k výkonům – cvičit, skvěle vypadat, stále být skvěle naladěna a s úsměvem vše zvládat. Taky jsem se díky tomu tehdy dost psychicky i fyzicky odrovnala a od některých tehdejších traumat mi pomohl prakticky až tento mnou řízený porod.

Druhý den se ukazuje, že miminko má pozitivní Rh faktor, a je tedy nutná injekce. Za běžných podmínek bych ji dostala v porodnici, plně hrazenou pojišťovnou. Porodnice ale odmítá mi ji takhle izolovaně – bez porodu a pobytu u nich – aplikovat, můj gynekolog mi ji také nepředepíše, takže těch 1200 Kč budu muset uhradit z vlastní kapsy. Navíc není běžně k sehnání.

A pak přichází loučení: Ivana mi píše zprávu pro matriku a pro dětskou lékařku, dostáváme papírky na krevní test z miminkovských patiček, očkovací průkaz a taky účet – dohromady ta několikaměsíční péče a starost stojí pět tisíc korun. Potom už se s námi Ivana loučí. Vlastně nám to přijde dost divné se s ní po takto intenzivním a intimním kontaktu rozejít zase až do doby, než ji budeme opět potřebovat. Ale je klidně možné, že ta doba už nikdy nenastane, když se rozhodneme už nemít další děti. Je nám z toho dost smutno.

Bohužel asi neovládám svou mateřštinu tak dokonale, abych byla schopná přesně vystihnout, co jsem to vlastně zažila. Možná to ani dost dobře nejde. Ten momentální prožitek je intenzivní a bezprostřední kontakt s přírodou a vlastním tělem. Ale už po několika okamžicích se z něj návratem do reality stává těžko představitelná vzpomínka a po pár dnech a týdnech jej vnímám jako něco neuvěřitelného, neskutečného. Jen to malé miminko je důkaz, že jsem tím opravdu prošla.

Autorka je fotografka.