Písničky, co nejdou zapískat

Porevoluční křeč českého folku zdá se povoluje. Po krátké a zasloužené polistopadové adoraci vešla většina z protirežimních písničkářů do čítanek a zároveň je čekal pád do nezájmu. Někteří to zabalili, jiní přetékali ukřivděností, další se na čas odmlčeli a dnes se na jejich koncerty zase chodí do hospod a kaváren. A po určitém mezičase zavládla v české písničce logicky jiná emoce než za časů Kryla nebo Hutky. Žádné společenství, žádné Šafrány, každý jede na vlastní triko a po svém. Lidovky obstarávají Čechomor a Vlasta Redl, Zuzana Navarová to zkouší multikulturně, divadelní poetika Ypsilonky proslavila Jiřího Schmitzera a bratry Ebeny, Radůza zdědila hospodskou harmoniku po Václavu Koubkovi a Jaromír Nohavica vkročil do Síně slávy. Všichni jsou dnes překvapivě žádaným zbožím, chodí na ně stovky lidí, desky se prodávají ve velkém. Opravdu osobitých a autentických alb je ale v českém folku setrvale jako šafránu. Z letošních novinek rozhodně vybočily z průměru desky Karla Vepřeka a Sester Steinových.

Od hospody k Hospodinu

„Včera na koncertě bylo pět platících diváků,“ krčí rameny písničkářský solitér Vepřek. Právě mu vyšla druhá deska Artinodhás (čti pozpátku). Je plná meditativních skladeb o člověku, Bohu a jejich vzájemném napětí a provázanosti. Vepřek vlastně dělá dnes to samé, co už od konce 70. let minulého století, kdy hrával s Vladimírem Mertou a byl zván na…