Zapálený jako Čech

Prosadit se ve společnosti šestadvaceti relativně vyspělých demokratických zemí nemusí být pro zemi s omezenými prostředky, jako je Česká republika, zrovna jednoduché. Přesto je opatrnost a odstup smíšený s nezájmem, s nimiž česká politická reprezentace přistupuje k angažmá v rámci Severoatlantické aliance, překvapující. Schůzka NATO na nejvyšší úrovni, která proběhla minulý týden v Istanbulu, ukázala Čechy především jako národ tíhnoucí ke skeptickému čekání v závětří.

A co spasí Klaus

Pro mnohé pozorovatele dnes NATO prochází obtížnou etapou, v níž si musí jasně definovat smysl své existence v nových podmínkách světa po studené válce. Přerod z paktu namířeného proti sovětskému vojenskému kolosu v organizaci schopnou pojmenovat hrozbu a rychle proti ní zasáhnout i mimo Evropu a na několika místech najednou probíhá pomalu. A úspěchy, které by šlo nabízet do titulků skeptických médií, jsou zatím skromné. Jen pro připomenutí: primární cíl aliančních stratégů, totiž zaručit v posttálibánském Afghánistánu alespoň tolik bezpečí a pořádku, aby Afghánci mohli v září přijít k volebním urnám, aniž by riskovali zdraví či život, zdaleka není dosažen. Mise SFOR v Bosně koncem roku skončí, ale hlavní podezřelí z válečných zločinů Radovan Karadžič a Ratko Mladič jsou navzdory snahám NATO o jejich zadržení stále na svobodě. Postavení srbské menšiny v Kosovu střeženém silami KFOR je stále neutěšené. Stálý výbor NATO-Rusko sice funguje, ale v Istanbulu symbolicky…