Příjemné prázdniny v pekle
Můžeme-li coby turisté jezdit prakticky kamkoli, otázkou je, jak a podle čeho vybírat. Jen podle kvality pláží a nedotčené přírody, nebo zohlednit i kvalitu demokracie v té či oné zemi? Jinak řečeno – jezdit, či nejezdit do zemí diktátorů?
Můžeme-li coby turisté jezdit prakticky kamkoli, otázkou je, jak a podle čeho vybírat. Jen podle kvality pláží a nedotčené přírody, nebo zohlednit i kvalitu demokracie v té či oné zemi? Jinak řečeno – jezdit, či nejezdit do zemí diktátorů? Jednoznačnou odpověď dát nelze. Vždyť například paní Aung Schan Su Ťij, symbol odporu vůči barmské juntě, je proti tomu, aby do její země jezdili turisté ze Západu, tibetský dalajlama žijící v exilu považuje návštěvy západních turistů v Tibetu za užitečné a totéž tvrdí na adresu samotné komunistické Číny známý někdejší disident, nyní exulant, Hongda Harry Wu. Jak se v tom zorientovat, máme-li touhu do podobných končin vyrazit?
Průšvihový turista
Nedlouho před pádem železné opony publikoval americký novinář P. J. O’Rourke knihu reportáží nazvanou Prázdniny v pekle. Popisoval v ní své zážitky zahraničního korespondenta z tehdy turisticky nedostupných destinací, zmítaných občanskými válkami a konflikty, jako byly Libanon, Nikaragua či Angola. „Byl jsem vlastně průšvihovým turistou,“ napsal v předmluvě. „Jezdil jsem se dívat na povstání, politické krize, občanské nepokoje a jiné lidské pošetilosti, protože… protože je to zábava.“
V roce 1989 se ovšem zdálo, že O’Rourkově realitě chaosu a válek je – stejně jako „průšvihové turistice“ &–…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu