Mimochodem

Před letošním kláním v Portugalsku vydalo nakladatelství Větrné mlýny malou antologii české poezie o fotbalu. Zakoupil jsem si útlý svazek s nadějí, že mne odborně zasvětí do kouzla hry, která mi bohužel zůstává vzdálená. V tomto ohledu však knížka selhala, i když je z literárního hlediska výtečná. Fotbal v ní básníkům posloužil k rozehrání složitějších emocí parodického, existenciálního nebo nostalgického rázu. Velká citová hnutí, jež v přihlížejících vyvolává pohyb míče na trávníku, působila ve verších jen jako kontrastní doplněk k něčemu vznešenějšímu. Viktor Dyk z fotbalu vytěžil tragickou baladu s národním podtextem, Josef Hiršal půvabnou blasfemii, Jiří Kolář obraz lidské osamělosti a Tomáš Kafka antiglobalistickou výzvu: „Golfisty střílejte! Fotbal i tak bolí.“

Kopaná se v antologii vlastně ani nestala skutečným tématem, spíš jen koketní ozdobou. Literáti se tu sice navenek hlásí k lidové zábavě, ale zároveň přísně dbají na odstup, aby se nepotřísnili přílišným nadšením. Básníci jitřních časů by se něčeho takového rozhodně neobávali. Sportovní básně se v lyrice objevily snad ještě dřív než milostné, skládaly se ovšem zpravidla hned po boji. Zatímco sochaři ve starořecké Olympii tesali do mramoru skvostně osvalená těla vítězů, básníci je opěvovali v ódách, jež měly rovněž přetrvat věky. Pindaros v jedné z mála dochovaných vyzývá Dia, vladaře klikatých blesků, aby se dobře postaral o atlety, kteří zvítězili a jsou šťastni, když si konečně mohou…