Hledám své dítě

Každý rodič na to někdy tváří v tvář statistice o zmizelých dětech pomyslel. Kdyby se mi ztratilo dítě, budu ho hledat. Nepřestanu, dokud ho nenajdu. Živé nebo mrtvé. Jindřicha Pecha potkala ta hrůza, že musel toto předsevzetí dotáhnout do konce. A svého ztraceného syna Kamila po měsíci hledání opravdu našel.

Půjdu ho hledat

Před dvěma lety začátkem února zazvonil řediteli regionálního rádia v Teplicích Jindřichu Pechovi na dopolední poradě mobil. Volala bývalá družka, že jejich šestnáctiletý syn Kamil nepřišel domů. Rozjel se k ní do Krupky, v panelákovém bytě si vzal od vyděšené ženy pár Kamilových fotek a vyrazil na místní policii. Tam ale otce, jehož strach rostl s každou minutou, vůbec neuklidnili. Naopak. „Tvářili se, jako bych jim hlásil ztrátu králíka. Šel jsem zpátky ke Kamilově matce Nadě a říkám: Půjdu ho hledat sám.“

Pak přišly dny, během kterých Jindřich Pech s údivem a drásajícími výčitkami zjišťoval, jak málo toho o svém synovi ví. „S kým byl odpoledne venku? Se kterými kluky? Jak se jmenují? Kde bydlí? A co jsou vlastně zač?“ vzpomíná na první tápání. „Najednou člověk cítí, že něco podcenil. Že neví vůbec nic.“ Spolu s Kamilovou matkou nakonec dali dohromady pár jmen jeho místních kamarádů. Jednoho po druhém je objížděl a zjistil od nich, co Kamil dělal to odpoledne. Odpovědi na trýznivou otázku – Kde je teď? &–…