Čerstvý pramen literární magie

Velké západní literatury jsou dnes nemyslitelné bez autorů, jimž se staly mateřštinou vypracované evropské jazyky, ale vyjadřují jimi zkušenost z prostředí etnicky odlišného, kde vládne jiná mentalita, vzorce chování i smysl pro krásu. Už krátce po polovině minulého století se proti většinové společnosti v USA dravě vymezili afroameričtí literáti typu Ralpha Ellisona či Jamese Baldwina a v dalších desetiletích zasáhl podobný proces také Evropu, zejména Francii a Velkou Británii, kde se stále více prosazovali spisovatelé s etnickými kořeny v bývalých koloniích. Jejich důraz na etnicitu vykazuje v zásadě dvě podoby: pro jedny se stává součástí širšího politického programu, druzí ze své jinakosti těží spíš poetické efekty. V každém případě však jde o jev, který světovou literaturu ozvláštňuje novými myšlenkovými perspektivami i citovými polohami.

V české literatuře by srovnatelná role mohla připadnout romským autorům, přestože jejich prastará kultura tkví spíš v hudbě, tanci a výtvarných řemeslech. Během posledních patnácti let sice vyšlo několik knih věnovaných romské slovesnosti, objevily se také pozoruhodné tvůrčí osobnosti, jejich texty však jako by zatím zapadaly víc do etnografického než beletristického kontextu. To souvisí s úctyhodným úsilím vypěstovat z hovorové romštiny plnohodnotný literární jazyk, který by se stal páteří romské identity i kulturní svébytnosti. Strašidelné povídky Eriky…