Vyhnání z chrámu

Nemá cenu si něco nalhávat: svatovítská katedrála na Hradčanech dávno není živým místem Božího slova. Je to spíš „obílený hrob“, v šumu a ruchu z turistického průmyslu se k modlitbě špatně soustředí. Je dobře, že kancelář Hradu se pokusí v chrámu, kde se hlučí, svačí a nesmeká, zjednat pořádek. Je to dobře dokonce i přesto, že ji o to žádá neutahatelný lidovec Jiří Karas.

Posvátná místa světa už nejsou, co bývala – alespoň od chvíle, co se dostanou do bedekrů jako pamětihodnost. Ale pro setkávání věřících a turistů lze aspoň hledat vkusné řešení. Před mší ve westminsterské katedrále stojí venku postarší gentlemani v pořadatelském úboru a polohlasem třídí: „Na mši? Nebo na prohlídku?“ První vstoupí zdarma, druzí jdou po obřadu a za poplatek, se samozřejmým britským předpokladem, že návštěvníci přece nebudou lhát.

Ve svatém Vítu byl hluk, protože v něm ani nikdo ticho nevyžadoval. Teď tedy prezident – za potlesku Karase a televizního popularizátora dějin Zdeňka Mahlera – mění pořadatelskou firmu, která má turisty na starost. Je to prazvláštní názorová koalice, s jakou není úplně příjemné být zajedno. Poslanec Karas se svým protivným zvykem řadit české katolíky do houfu, jakému by se mohl sám postavit do čela pod náležitě bojovným transparentem; proticírkevní národovec Mahler; a prezident Klaus, obvykle vlažný k věcem přesahujícím běžný horizont. Ale mají pravdu. Není-li už svatý Vít živý chrám, je to přinejmenším hrobka…