Tramvají to tam z centra trvá slabou čtvrthodinku. Kolem refýže uprostřed dlouhého mostu se valí kolony vozidel a výhled na betonové krychle obřích skladů rozhodně neláká k procházce. Když ale z mostu sestoupíme na ostrov, mineme parkoviště a kostrbatou cestou mezi vysokými ploty pronikneme za tuhou krustu industriální architektury, ocitneme se v úplně jiných časech. Ten zázračný mikrosvět jsme s přáteli objevili asi před čtyřmi lety, lokalitu však neprozradím, abych jí neuškodil.
Za velké krize před víc než sedmdesáti lety vznikla na ostrově nouzová kolonie. Ti nejchudší spali pod oblouky mostu, kdo se trochu vzmohl, postavil si z toho, co kde našel, boudu. Solidnější výstavba tu nebyla povolována ani později kvůli častým záplavám. Za socialismu přejmenovali nouzovou kolonii na zahrádkářskou, ale jinak se tu nic moc nezměnilo. Chajdy, které opakovaně brala velká voda, vyrostly vždy znovu z rozbahněné půdy, jako by do ní byly už navěky zasety. Během desítek let vytvořil zdejší lid zvláštní společenství. Nezasvěcenému pozorovateli by se dnes mohlo jevit jako pozůstatek autochtonního praobyvatelstva z doby kamenné, jenž se v ostrovním ústraní dokázal postupně a po svém sžít s přivandrovalými národy, civilizačními změnami a nakonec i s velkoměstem za humny. Zvyklosti domorodců se daly nejlépe studovat v prkenné hospůdce u zapleveleného plácku na nohejbal, vynalézavě zflikované nouzovce hrozící zhroucením jistě už za protektorátu.
Po velké povodni jsme na ostrov…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu