Marné útěky před sebou samým

Šumperský rodák žijící v Ostravě Jan Balabán (1961) vydal od roku 1995, kdy debutoval, čtyři svazky povídek a dva romány. To není úplně střídmý počet titulů, ale rozhodně neběží o rozsev grafomana. Balabánovy knížky, zejména povídkové soubory, mají nevelký rozsah a nepominutelnou kvalitu. Autorova novinka Možná že odcházíme je pak jednou z nejvýraznějších povídkových knih, které v české literatuře za poslední roky vyšly.

Otázka času

„Je čas hledat i čas ztrácet.“ Slova z Kazatele vsadil autor coby motto do knihy Možná že odcházíme. Čas, jeho prožívání a působení, je ústředním tématem nejen Balabánova letošního svazku, ale i valné většiny jeho díla. Existenciální naléhavost Balabánova psaní tkví ve zdánlivě rozporném protipohybu: jeho postavy si uvědomují, že všechno pomíjí, že prostor, v němž pobývají, se permanentně mění, očisťuje od minulého, ale uvnitř sebe sama zároveň nesou celou svou minulost, táhne je k zemi. Mají pocit prázdných rukou, promarněných příležitostí. Svírá je stav, že už mají „odžito“, přestože většina z nich zdaleka není v situaci jako stařičký Karel Chudoba v závěrečné povídce, kterému vědomí odebírá Alzheimerova choroba. „Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít,“ praví Chudoba v jedné z ještě darovaných jasnozřivých chvil. Musí jít tam, kam jej Bůh dovede. Je to odkaz na titul knihy…