Když plení přírodní národy

Kouty nedotčené lidskou rukou aby člověk pohledal. Jižní sedlo pod vrcholkem nejvyšší hory naší planety je zároveň nejvýše položeným smetištěm světa. Bělostný písek na pobřežích tichomořských atolů je promíšen všudypřítomnými mikroskopickými úlomky z PET lahví. Kde dnes hledat skutečně panenskou přírodu? Snad kdesi v hloubi Amazonie, v horách Nové Guineje nebo odlehlých končinách povodí Konga? Omyl. Nejnovější výzkumy naznačují, že mnoho deštných pralesů formuje lidská ruka už po tisíciletí.

Cestovatelská latina

Nad stránkami románů Alberta Vojtěcha Friče nebo Zane Greye si dětská fantazie vykouzlí obraz amazonských pralesů jako panensky neposkvrněné přírody, kam vstoupila civilizace až s dobrodruhy svírajícími v ruce roztřesené malárií mapy plné bílých míst. Podobně na tyto končiny ještě nedávno nahlíželi i vědci. Zprávy o hustě osídlených březích Amazonky, jaké najdeme například v kronice španělského mnicha Gaspara de Carvajal popisujícího první splutí Amazonky z horního toku až po její atlantické ústí v letech 1541 až 1542, považovali odborníci dlouho za „cestovatelskou latinu“. Namítali, že pralesní půdy jsou příliš chudé na živiny a nelze na nich vypěstovat dost zemědělských plodin k uživení davů, jež podle Carvajalovy kroniky Amazonii obývaly.

Moderní věda kronikáře rehabilitovala. Ukazuje se, že před příchodem Španělů tu žili Indiáni, kteří dokázali…