Jacek Kuroň, buřič bez záště

Když minulý čtvrtek agentury oznámily, že v 70 letech zemřel po vleklé plicní nemoci Jacek Kuroň, nazvaly ho stručně: jeden z vůdců polského disentu a oblíbený politik. Obojí je pravda, zároveň je však z polských reakcí patrné, že tak krátké přívlastky na Kuroně nestačí. Lech Walęsa mluví o „idealistovi se ctí a hlubokým smyslem pro spravedlnost“, prezident Aleksander Kwaśniewski o „člověku, v němž nebyla nenávist“, konzervativci mu skládají poklonu jako hrdinovi disentu a později čestnému ideovému soupeři, premiér Marek Belka ho nazval „svědomím polské politiky“.

Kuroň pocházel z polsko-ukrajinské rodiny ze Lvova. Hluboce přesvědčeným socialistou byl už jeho děd, revolucionář a povstalec, takže vnuk Jacek vstoupil na škole ke komunistům. Už ve třiceti způsobil poprask: na jaře 1965 dva mladí asistenti historie na Varšavské univerzitě, Kuroň a Karol Modzelewski, napsali otevřený dopis členům strany, v němž označili partajní byrokracii řízenou z Kremlu za novou „vykořisťovatelskou třídu“, která zradila levicové ideje. „Než bychom politikařili, zdálo se nám lepší ,padnout s rozvinutými prapory‘. Aby potomci věděli, že se aspoň někdo bouřil,“ vzpomínal Kuroň. Dostal tři roky, jeho přítel tři a půl.

Když vláda zdražila potraviny a v Polsku propukla vlna stávek, Kuroň byl mezi 14 známými osobnostmi, jež v roce 1976 založily Výbor na…