Máloco dokáže jinak chladné výzkumníky rozvášnit tak jako otázka, jak měřit vědu. Snad proto, že odpověď na ni se dotýká nejen jejich odborné pověsti, ale do značné míry určuje také tok peněz, z nichž jsou živi.
Kdo všechno má brusle
Scientometrie, která se zabývá porovnáváním jinak nesouměřitelných výkonů různých vědců (třeba historika zabývajícího se Velkou Moravou a molekulárního genetika), vznikla počátkem 60. let v Americe a vytvořila systém, jejž postupně převzal i zbytek světa. Zhruba řečeno je založen na tom, kolik a v jak kvalitních časopisech má ten který vědec publikací. Vypadá to přehledně a spravedlivě, má to však i své háčky. Například v geologických vědách patří k nejcitovanějším časopisy, které se zabývají meteority, zatímco hydrogeologická periodika jakoby skomírají na okraji zájmu. Znamená to, že vědec, který se zabývá něčím tak užitečným, jako je třeba voda pro Brno nebo ochranné pásmo karlovarských pramenů, dobrovolně snižuje svoji badatelskou prestiž.
Zdá se tedy, že hlavním důvodem toho, proč je hodnocení postaveno právě na článcích, není nějaká „spravedlnost“, ale možnost vůbec nějak výkony vědců měřit. A proč je to vlastně důležité? Zejména proto, aby úředníci odpovědní za tok financí mohli podporovat ta nejlepší pracoviště. Problém je ovšem v tom, že jednotlivé obory jsou natolik odlišné, že hodnocení připomíná situaci, v níž jsou podle…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu