Třeba nás čeká úplně nová cesta

RÁMEČEK

Aleš Roleček se narodil roku 1958. Vystudoval střední zemědělskou školu; v roce 1987 byl přijat na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích (to už byl dva roky tajným členem jezuitského řádu), krátce před dovršením studia opustil fakultu, odešel i z řádu a pracoval jako správce sbírek Východočeské galerie. Od roku 1996 vyučuje filozofii a dějiny umění na Prvním obnoveném reálném gymnáziu v Libni. Koncem 80. let založil v Pardubicích list Nohama napřed – časopis posledních věcí člověka, přispívá do revue Souvislosti a Muzejního věstníku, vydal knížku barokních fantasmagorií Postmortálie apod. Spolupracuje s Divadlem Archa, na základě jeho koncepcí a scénářů vznikly inscenace Marné tázání nebes, Poc-ta Antonínovi Koniášovi, Bedřich Bridel a nedávno Čajovna KarMa.

KONEC RÁMEČKU

Podílíte se autorsky na inscenacích v pražském Divadle Archa. Není pro kněze divadlo příliš světská záležitost?

Nejsem vysvěcený kněz. S kněžstvím se ale nicméně divadlo nevylučuje, navíc jsem byl u jezuitů, kteří s ním mají zkušenosti od baroka. Pro Archu jsem dělal už dřív jako poradce a téma jezuitské mise v Číně jsem v hlavě nosil dlouho, chtěl jsem ostatně kdysi studovat sinologii. Vyšli jsme z korespondence českého jezuity Karla Slavíčka, který v 17. století odjel do Číny jako misionář.

Nevěděli jsme dlouho, jak by mělo představení vypadat, aby to nebylo jen…