Vzkaz budoucím badatelům

O politických procesech padesátých let již existuje obsáhlá literatura, nesrovnatelně obtížněji se však dostáváme k poznatkům o druhé vlně teroru v raných sedmdesátých letech. Málokdo si uvědomuje, že pouze v letech 1970–1972 odsoudila komunistická justice za činy politické povahy na padesát tisíc osob, tedy zhruba poloviční počet než za třikrát delší období nejbrutálnějšího stalinismu v letech 1948–1954. Perzekuce z počátků normalizace se sice nevyžívala tak okázale v nezákonnosti a fyzickém násilí, i tresty byly nesrovnatelně mírnější než za Gottwalda, ale k umrtvení společnosti přispěla snad ještě efektivněji. Proč? Klíč k pochopení lze hledat právě v onom koncentrovaném dějinném okamžiku, kdy byl každý donucen volit osobní východisko z všeobecné beznaděje, a to obvykle za cenu větších či menších kompromisů. Zrodilo se tak trauma, které se dodnes obchází s přímo pyrotechnickou obezřetností, aby se nedej bože nevyjevilo, jak nejasná hranice tehdy dělila znásilnění od prostituce. Zůstává otázkou, zda za hlavní příčinu tehdejší rezignace pokládat mravní ochablost národa, nebo psychologické mistrovství jeho krotitelů. Historik Jan Tesař řízl do podobně podebraného místa dějin už v knize Mnichovský komplex (Prostor, 2000), kde se zabýval falešnými mýty o české bojeschopnosti a bojechtivosti v září 1938. K situaci na počátku sedmdesátých let se vrací v publikaci Zamlčená diagnóza, jež vyšla koncem minulého roku. Odkrývá v ní problém psychického násilí, který se může zdát dílčí, úzce však souvisí se základními otázkami lidské existence, a to nejen v totalitních poměrech.