Smysl diplomacie: včas nepotěšit

RÁMEČEK

JIŘÍ GRUŠA se narodil roku 1938 v Pardubicích. Po studiu historie na UK byl redaktorem časopisů Tvář, Nové knihy a Zítřek, pak vystřídal řadu zaměstnání. V roce 1969 byl za literární činnost komunisty několikrát stíhán a jednou vězněn (ve vazbě se stal signatářem Charty 77). V roce 1981 odcestoval na pozvání nakladatele do USA, ale před návratem byl československými úřady zbaven občanství. Žil pak v Bonnu. Od roku 1991 působil jako velvyslanec ČSFR a ČR v Německu, krátce byl ministrem školství (1997–98), poté velvyslancem v Rakousku. Je autorem českých i německých básnických sbírek, esejů a próz, z nichž zejména Dotazník (poprvé v samizdatu 1975) patří k nejlepším textům doby normalizace. V minulých dnech vyšla jeho kniha esejů Šťastný bezdomovec a knižní rozhovor Umění stárnout. Letos byl zvolen prezidentem světové asociace spisovatelů PEN klub. Žije střídavě v Praze, Vídni a Bonnu.

KONEC RÁMEČKU

Byl jste téměř čtrnáct let naším velvyslancem. Co vás, spisovatele, přivedlo do státní služby?

Vždycky jsem věřil, že existuje šance na to, abychom přestali být provinčním samorostem evropského středu a v Čechách přestala negativní selekce, deviační výběr. Aby se vše, co Pánbůh normálně odměňuje, tady netrestalo… Už v roce 1968 jsem napsal „vraťme se do Evropy“. A tak, když se minulý režim dopracoval k implozi, jsem cítil…