Viktor Šlajchrt se před nedávnem vyznal z toho, že nemá rád film, jelikož se mu zdá plytký a neúměrně nákladný (Film chce své, Respekt č. 15/2004). Budiž. Jenomže je kulturní redaktor a měl by vědět, za jaké situace svoji nechuť k filmu prezentuje – že totiž nadcházející týdny a měsíce jsou klíčové nejen pro filmaře, ale i pro jejich diváky. Vláda a parlament totiž budou hlasovat o návrhu zákona upravujícího fungování Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie. Tato norma se připravuje už léta a bez nadsázky platí, že její nepřijetí by pohřbilo všechno kvalitní, co se v českém filmu podařilo vybudovat.
Filmaři jdou do boje
Historie vzniku zákona, která se táhne už od roku 1991, je ilustrací rozpačitého přístupu politiků i veřejnosti k české kultuře a k filmu jako k podnikatelskému odvětví. Zpočátku se dalo chápat, že filmaři prohrávali, protože veřejnost je vnímala jako dědice normalizační kinematografie. Jenže to se za dvanáct let změnilo a navrhovaný zákon má být profesionálním základem pro práci nové generace českých producentů. Těm se podařilo vtisknout domácímu filmu novou tvář, a s minimem prostředků vytvořit kulturní a ekonomické hodnoty mezinárodního významu. O české snímky je zájem. Jsme jednou z mála zemí, kde diváci preferují domácí filmy i před americkými. Jenže český trh je malý a skoro žádný domácí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu