Rukojmí z Fallúdži

Rukojmí – jedna z rolí, v níž se člověk může v životě ocitnout, aniž by musel uvažovat o adresátovi viny či kauzalitě zla. Vše je jasné. Přiloží-li náhodně lapenému civilistovi banda ozbrojenců nůž na krk či pistoli k hlavě, končí úvahy, jsou-li to bojovníci za svobodu, nebo prachsprostí grázlové. Bezbranní rukojmí smazávají jemné rozdíly mezi partyzánem a teroristou. Podobně proto není třeba nějak blíže zkoumat, zda tři čeští rukojmí z irácké Fallúdži, televizní reportér Michal Kubal, kameraman Petr Klíma a rozhlasový redaktor Vít Pohanka, byli zadržováni od neděle do pátku šíity, sunnity, saddámovci, baasisty nebo náhodou zapřísáhlými stoupenci samotného bin Ládina.

Otázka zní: Co dál? Jak se do budoucna v Iráku vyrovnat s rizikem, které se ještě před pár týdny nebralo v úvahu?

Nebýt v té roli

Odpověď se zdá na první pohled zřejmá. Drží-li někde nějaká parta nějaké rukojmí s tím, že ohrožuje jejich životy, nota bene to ještě vyhlašuje do éteru, je třeba jednat – nejlépe tak, že hrozbu odstraníme, a to i za cenu odstranění teroristů. Nemusíme chodit až do Iráku, stačí se vrátit do normalizačního Česka. Když koncem sedmdesátých let unesli bratranci Barešové autobus plný studentů říčanského gymnázia, aby se s jeho pomocí dostali do západního Německa, stali se teroristy, byť jejich úmysl – dostat se na svobodný Západ – byl bohulibý. A že potom bolševičtí pohraničníci autobus u Chebu rozstříleli, že přitom zahynul jeho…