Mimochodem

Z jařma koloniální nadvlády se africké národy vymanily zhruba před půlstoletím a jejich vlády pak veškerou vinu za bídu a hlad vytrvale svalovaly na bílé pány, kteří rozvrátili staré kmenové hospodaření. Teprve letos na velké konferenci o potírání hladu v ugandské Kampale připustily hlavy tří států, že za úpadek afrického zemědělství můžou do jisté míry i Afričané. Yoweri Museveni z Ugandy, Abdoulay Wade ze Senegalu a Olusegun Obasanjo z Nigérie se shodli, že domorodý establishment zemědělství fatálně zanedbal. Jenže i to vlastně zavinila Evropa – nikoli už koloniálním vykořisťováním, ale způsobem, jakým vychovala a vzdělala nové africké elity. „Místo zemědělství jsem se musel učit Shakespeara,“ postěžoval si Museveni na britské profesory, jimž byla kultura vším, avšak agrikulturou pohrdali.

Evropa má sklon přičítat krvavá dramata novodobé africké historie temným hlubinám mentality, kterou kouzla a kulty formovaly víc než školní výuka. Souvislost se Shakespearem vrhá na problém trochu jiné světlo. Zatímco Západ s Východem mrtvolně spočívaly v nehybném zaklesnutí studené války, třetí svět překypoval drsně barvitými ději, v jakých si alžbětinský velikán liboval. Kde jinde by ve dvacátém století našel tak monumentální uzurpátory, kondotiéry, intrikány a krvežíznivce? Kde jinde nabízela politika prostor tak velkolepým projevům nejhorších lidských vášní? Jinou otázkou je, zda Afrika dospěla k shakespearovské poetice přirozeným vývojem, nebo ji…