Aby to smrtka pojebala

V pátek ve věku 68 let zemřel spisovatel Ivan Landsmann, autor oceňované knihy Pestré vrstvy pojednávající o hornickém životě v komunistickém Československu. Zprávu o jeho úmrtí na svém facebookovém profilu zveřejnil ostravský herec Přemysl Bureš. Autobiografická próza Pestré vrstvy je první napsanou a vydanou Landsmannovou knihou. Její rukopis byl dokončen v červnu 1986, ale kniha vyšla až po 13 letech od svého vzniku, v roce 1999 v nakladatelství Torst. Ve stejném roce zvítězila v prestižní anketě Lidových novin o nejlepší knihu roku. Připomeňte si ho recenzí oceňované prvotiny.

•••

V něčem to bylo jako americký sen: po letech dřiny na šachtě upláchl Ivan Landsmann z komunismu na Západ a tam vyšlo najevo, že je to geniální spisovatel – jeho autobiografie vzbudila později i v Čechách senzaci jako literární objev konce milénia. Z druhé strany to někomu může připomínat spíš noční můru: zatímco Landsmannovi někdejší horničtí souputníci si dnes zaslouženě užívají vysoké penze, oslavovaný navrátilec je doma cizincem, nemocný, bez peněz a bez nároku na cokoli. Ale než se člověk stačí rozhořčit, jsou kulisy už zase jiné: náhodný objev zapomenutého paragrafu v houštině zákonů totiž ztracenci před týdnem nečekaně vrátil naději na státní zájem a všemožnou pomoc. To všechno je Landsmannův příběh. Zpráva o tom, jak snadné je zabloudit v labyrintu moderní civilizace.

Azyl v Kanadě

„A zase sme v té skurvené ďure! Aby to smrtka pojebala!“ odplivovali si ostravští havíři při nástupu na směnu. Sám Landsmann mezi nimi do „ďury“ s názvem Důl Antonín Zápotocký poprvé sfáral hned po vojně v roce 1970 a vydržel to opakovat přes patnáct let. Ne že by věřil režimním řečem vydávajícím havíře za vzor proletářských hrdinů; na černé lopotě pragmaticky oceňoval spíše možnost vydatného výdělku a jistou svobodu uprostřed drsné pospolitosti těch, kteří neměli co ztratit. Když ho ovšem „kurvy rudé“ konečně v roce 1985 pustily na návštěvu bratra do Kanady, odjel s jasnou představou: zpáteční lístek nepotřebuju. V Torontu však bohužel přišla deziluze. Prostý muž Landsmann se s bratrem nepohodl a ten mu namluvil, že o kanadský azyl si musí požádat v nějaké jiné zemi, nejlíp doma v Československu.

Landsmann důvěřivě odletěl do Holandska, pro tamní imigrační úředníky byl ovšem od začátku velmi podezřelým stvořením: český turista s nulovou znalostí cizích řečí chce vytrvale a nesmyslně žádat o azyl v Kanadě, odkud právě přicestoval – a v rodné zemi navíc není nijak politicky perzekvován. Horníka čekala deportace, zcela bez prostředků měsíce přespával v parcích a na poli za městem. Pak se ho zázrakem ujal jiný český emigrant – písničkář Jaroslav Hutka. A právě ten ho po čase vybídl k sepisování vzpomínek – aby mu pomohl z depresí způsobených nicneděláním. „Když mi pak ukázal výsledek, úplně mě to ohromilo,“ vzpomíná Hutka.

Nečekaný talent Landsmanna zachránil nejen od deprese: dobrozdání spisovatele Josefa Škvoreckého, že český uprchlík je velkým spisovatelem, jehož tvůrčí svobodu je třeba chránit, mu vyneslo politický azyl Nizozemského království. Horší to bylo se zdravím: dva roky poté, co odložil sbíječku, se totiž u Landsmanna projevila vazoneuróza – obvyklá choroba vysloužilých horníků, která kroutí a znehybňuje prsty. O takového pracanta nikdo moc nestál a Landsmann skončil na sociální podpoře.

Domů

„Ivan Landsmann je boží člověk, intuitivní a přirozený chlap, pro kterého je ovšem takřka nemožné jednat s úřady,“ vysvětluje s úsměvem Landsmannova přítelkyně Lucie Váchová, „zabloudí u první přepážky, nestihne termíny, nerozumí žádným formulářům.“ Stejně jako se Jaroslav Hutka Landsmanna ujal, když posunkovou řečí žádal o holandský „azyl v Kanadě“, ona ho nyní vzala pod křídlo ve věci, která se paradoxně ukázala být byrokraticky ještě náročnější: návrat do Česka.

Po Hutkově odchodu domů se totiž Ivan Landsmann začal v exilu cítit osaměle. Jak a kam se ale vlastně vracet, když měl v Nizozemí byt a podporu a vazby k rodné hroudě byly dočista zpřetrhané? Jenže pak tady vzbudil senzaci jeho román Pestré vrstvy a při jedné cestě za nakladatelem se Ivan seznámil s Lucií Váchovou. Natrvalo se k ní do dejvického bytu přistěhoval v roce 2000, ale brzy se objevily komplikace. Tou zásadní bylo, že si Landsmann vyzvedával holandskou podporu v Praze z bankomatu – čímž nizozemské úřady přišly na jeho odchod z Holandska a peníze mu sebraly. Zatímco s 1200 guldeny měsíčně navrátilec v Česku báječně vystačil, najednou neměl nic. Navíc se na zdejších úřadech dozvěděl zdrcující novinku: protože v roce 1994 přijal holandské státní občanství, ztratil tím podle tehdejších předpisů automaticky české, a nemá tak nárok ani na důchod, ani na podporu a navíc si musí platit zdravotní pojištění. Takže zatímco Landsmannovi kolegové už pobírají desetitisícovou penzi, majitel holandského pasu naopak do loňského podzimu nesměl ani pracovat, protože rok a půl trvalo jen shánění všech potřebných dokladů a vyřízení trvalého pobytu v Česku. „Pak jsem odpovídal na spoustu inzerátů, ale jsem starej a mám nemocný ruce, takže mě nikdo nezaměstnal,“ krčí rameny, „až teď jsem sehnal brigádu v Levných knihách, kde mám za 35 korun na hodinu chytat zloděje.“ Jinak ho živí přítelkyně Lucie, která zařizuje i veškerou agendu s úřady, a když si loni zlomil nohu, musel k lékaři chodit na cizí pojišťovací kartičku, protože na zdravotní pojištění dvojice zkrátka nemá. A pak přišel další landsmannovsky civilizační zázrak.

Až do minulého týdne se Ivan Landsmann domníval, že musí jako kterýkoli jiný cizinec čekat pět let, než bude moci zažádat o české občanství. Nikdo z úředníků mu totiž neporadil, že rodilí Češi a Moravané mohou žádat o prominutí této podmínky – a ministerstvo vnitra jim pravděpodobně vyhoví. Když teď tu zprávu vypátrala Lucie, je pravděpodobné, že příběh geniálního podzemního vypravěče zažije další šťastné rozuzlení – tentokrát v podobě vysoké hornické penze. Vyznat se v kličkách života na bohatém Západě má zkrátka svou cenu.