Proškolit se do Evropy

Jedenašedesátiletý instalatér Bohumil Kremlík na konci dne s chutí upíjí pivo a vzpomíná na Austrálii, kam v 70. letech emigroval. „Vzal jsem si s sebou český výuční list, nechal si ho přeložit do angličtiny a v dílně předvedl, co umím. Stačilo to a mohl jsem začít pracovat.“ Když se po listopadu vrátil do Čech, udělal si živnostenský list na zavádění plynu, vody a topení a složil svářečskou zkoušku. Život soukromníka v porevolučním státě se postupně ustálil, před třemi lety však jeho rytmus narušila nečekaná změna. V roce 2000 parlament přijal zákon upravující platnost osvědčení k výkonu instalatérských prací. „Začala tím éra školení, kde jsme se měli dozvědět o nových technických normách a připravit se na přezkoušení,“ vzpomíná Bohumil Kremlík. „Domů mi začaly chodit kilogramy materiálů, soupisy vyhlášek a pozvánky na vzdělávací akce. A to všechno prý kvůli našemu vstupu do Unie.“

Pan Kremlík zpočátku na školení docházel, protože měl strach, aby mu nějaká změna v profesi neutekla. „Pak se mi ale zdálo, že se ty informace pořád opakují, a stejně je většinou v praxi nepotřebuju, takže jsem to vzdal,“ říká. Navíc si spočítal, že kdyby důsledně absolvoval všechny akce a zkoušky k prodloužení různých licencí, zabralo by mu to měsíc času a na poplatcích a kurzovném by zaplatil 50 tisíc ročně. Letos v lednu ale po čase přece jen opět na jedno školení zašel. „Bylo to jako vždycky,“ říká. „Zaplatil jsem 980…