Mečiarův smích

Slováci jdou o víkendu k nezáviděníhodné volbě. Vybírat ve druhém kole prezidenta mezi Vladimírem Mečiarem a Ivanem Gašparovičem, to je jako dilema mezi uříznutím ruky a uříznutím nohy, mezi Alzheimerovou a Parkinsonovu nemocí nebo prostě jako mezi Grebeníčkem a Ransdorfem.

Důvody tohoto výsledku prvního kola se minulý týden hledaly leckde. Nudný kandidát hlavní vládní strany? Těsný rozdíl mezi druhým a třetím místem? Nechuť lidí k reformám? Aféry Dzurindovy vlády? To vše je pravda, zbývá dodat snad ještě jednu příčinu: nechuť rozlišovat. I jinak uvážliví lidé v Bratislavě dnes se slovanskou melancholií tvrdí, že „za Dzurindy je to stejné jako za Mečiara“. Jako by špatný premiér byl totéž co premiér-mafián.

Tuto nechuť korunovala slovenská vládní koalice, jejíž dvě strany radí k urnám vůbec nechodit. Jistě, je těžké volit mezi někdejším kápem a jeho někdejším poskokem. Co se za Mečiara páchalo, to Gašparovič coby šéf parlamentu kryl – ať to byl únos prezidentova syna nebo intriky proti sousedním státům. Lze tady rozlišovat? Mečiar se za onu temnou éru nikdy neomluvil, Gašparovič ano. Ale až minulý týden a tak polovičatě, že nelze říci, zda je pan Gašparovič polepšený „lotr po pravici“, který se obrátil v poslední chvíli Velkého pátku, nebo i nadále jen lotr. Jedni říkají: První je na Západě persona non grata, druhého tam tolik neznají. Druzí namítají: Právě proto bude Mečiar sekat dobrotu, kdežto Gašparovič se bude chtít odvděčit…