Barbaři jsou před branami

„I naše levice se jednou popolští,“ předpovídal před pár lety opoziční předák Jan Maria Rokita. Nebylo to míněno jako národovecký výpad, Rokita není žádný extremista. Spíš tím vyjádřil své přesvědčení, že i někdejší komunistická strana, po dlouhá léta monolitní mocenská mašina, jednou podlehne polské politické chorobě – neustálému štěpení a frakcionářství. Nedávno se věštba naplnila: když se postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD) i celá jeho vláda propadly v průzkumech ještě hlouběji než dosud – Leszka Millera ve funkci premiéra podporuje jen 6 % Poláků –, stranu opustil populární šéf parlamentu Marek Borowski, aby společně s třicítkou dalších poslanců založili vlastní Polskou sociální demokracii (SDPL). Týž den premiér oznámil svou rezignaci s platností od 2. května, den po polském vstupu do Evropské unie. Borowského odchod byl ranou z milosti. Millerova vláda kráčela předvídatelnou cestu všech polských vlád po roce 1989: povolební euforii následovalo zklamání z nenaplněných slibů, přibývající korupce a skandály, následný příklon voličů k opozici, završený zpravidla drtivou porážkou ve volbách. V tomto případě však existují tři odlišnosti od obvyklého průběhu: vládní nekompetentnost a zneužívání moci dosáhly nevídaných rozměrů, postkomunistická strana se rozložila a nahoru jde nová, radikální opozice. Polská politika se tím může stát divoce nepředvídatelnou.