0:00
0:00
Kultura27. 3. 20043 minuty

Mimochodem

Astronaut

Koncem března 1889 byla v Paříži po dvou letech montování dokončena Eiffelova věž, jež se měla téhož roku stát hlavní atrakcí Světové výstavy. Když jsme se o sto patnáct let později na poradě Respektu dohadovali, zda výročí zmínit, dozvěděli jsme se od kolegyně Katky, která Francii občas navštěvuje, pozoruhodnou věc: Eiffelovi se prý Eiffelovka vůbec nelíbila. Jeho pravnuci, u nichž jednou v Paříži shodou okolností bydlela, dodnes uchovávají předběžný výkres plánované stavby, který vypracovali zaměstnanci Eiffelova architektonického ateliéru. Je na něm šéfova vlastnoruční poznámka: „Vždyť ta věž je ošklivá!“

K lidskému životu patří vědomí zániku. Nesmrtelnost není vyloučena, jak dokládají jména zvěčnělých velikánů, žádný z nich si ovšem nemohl být jistý, s čím do ní vstoupí. Osud rád vtipkuje. Pokud si člověk něco opravdu hodně přeje a pokud k tomu nasadí veškeré síly, obvykle toho dosáhne, jenže pak zjistí, jak tragikomicky se to liší od představ, za nimiž se hnal. Kam se hrabe naše chabá energie na boží smysl pro humor.

Velkému inženýrovi bylo v roce 1889 sedmapadesát. Hrdý byl hlavně na odvážné skelety ocelových mostů, které stavěl po celé Francii, ale třeba také v Portugalsku, a k nejvýznamnějším zakázkám, na nichž zrovna pracoval, patřil systém plavebních komor pro Panamský průplav. Vztyčit uprostřed Paříže nejvyšší stavbu tehdejšího světa byl jistě úctyhodný úkol, stejně se však těšil, že ji hned po výstavě zbourají. Most je most, průplav je…

↓ INZERCE

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články