Český příběh Milana Kundery

Víme od krajanů, kteří v dálném zahraničí občas zabrousí do knihkupectví, že na globálních regálech od Buenos Aires po Hongkong najdeme z žijících českých spisovatelů obvykle jen díla Václava Havla a Milana Kundery. Ať se nám to líbí, nebo ne, literární svět vnímá naši skutečnost do značné míry jejich prostřednictvím, oba jsou tvůrci, ale také protagonisty reprezentativních českých příběhů. Ty se přes rozdílně definované postoje obou autorů odehrávají na překvapivě shodném terénu, a to nejen ve smyslu politiky, ale také poetiky. Jistě by stálo za úvahu, proč si svět z české literatury vybral texty autorů kladoucích větší důraz na logiku než lyriku, v nichž jako by rezonoval duch osvíceného racionalismu 18. století, kdy novodobá česká kultura vlastně ještě neexistovala. Atraktivní byla jistě politická tematika, důležitou roli však sehrál i způsob jejího literárního podání, užití jasného a spisovného jazyka, esejistická propracovanost a smysl pro umné konstrukce i vtipné paradoxy. Milan Kundera se v exilu od české politiky, kultury i jazyka postupně odpoutával a dnes je plným právem označován za francouzského romanopisce českého původu. Vydávání svých děl v češtině sám přiškrtil hned po listopadu 1989 natolik, že má na zdejším knižním trhu mnohem okrajovější postavení, než by mu náleželo vzhledem k světovému renomé, navíc se vytrvale brání zájmu novinářů a někdejší vlast navštěvuje jen zřídka a inkognito. Ani jeho rezervovanost už dnes nevzbuzuje tolik dohadů jako počátkem devadesátých let. Národ si zvykl a vnímá jej jako zpola bájnou bytost, v jejíž skutečnou existenci pomalu přestává věřit. Faktem nicméně zůstává, že ve středu 1. dubna uběhne pětasedmdesát let od jeho narození.