Byrnovy smutné árie

Začíná chrastítko a dunivý basový buben jako z nějaké pomalé samby, přidá se dřevěná marimba, trochu skřípavé violoncello a klasická kytara. Pak jasným tenorem vklouzne jemně mezi nástroje zpěvák. Všechno skvěle swinguje a nutí člověka vláčně se pohupovat do rytmu. Hned úvodní tóny nové desky Grown Backwards newyorského hudebníka a zakládajícího člena známé kapely Talking Heads Davida Byrna vtahují posluchače s omamnou silou, po čase pak v pomalých, většinou akustických skladbách zachytíme ještě jeden důležitý pocit – melancholii. Není tu vůbec náhodou.

Sršni u mé tváře

David Byrne (52) je rodilý Skot, ale již dlouhá léta žije a tvoří v New Yorku. Odtud lze pochopit zvláštní pochmurnou atmosféru jeho současných písní. Grown Backwards můžeme přeložit jako růst z dospělosti do dětství nebo vrůstání zpět do země. Název alba ovšem není titulem žádné z písní, spíše poukazuje k celkové náladě po 11. září, smutku, frustraci z války a k touze uniknout z reality.

Hned ve druhé skladbě ironicky nazvané Muž, který miloval pivo zpívá Byrne o tragických letech, násilí, které se týká každého, a smrti v dohledu. Píseň Impérium, prodchnutá slavnostním zvukem dechových nástrojů, je věnována americkým republikánům a podle zpěvákových slov by se prý mohla stát i jejich hymnou. „Slabí mezi námi umírají/ jen silní přežijí/ umělci a spisovatelé ať si dají pozor na pusu/ co je dobré…