Mimochodem

Paměť mi vykresluje umakartové stolky, světlé linoleum a polyesterové záclony. V českých klubech se tehdy v pětasedmdesátém daly ještě rozpoznat stopy neřestné atmosféry předchozího decénia, kdy se existenciální zemdlenost snoubila s bigbítovým hřmotem, ale tady v Lipsku udávala tón pořádkumilovnost a hygiena. Diskotéka se nalézala v areálu studentských kolejí, kde jsme se ženou našli laciný nocleh při své svatební cestě stopem k moři. Bylo nám třiadvacet. Přes den jsme se toulali letním městem, v galerii se podivovali zbožné erotice aktů na malbách Lucase Cranacha a v pivnicích ochutnávali cenově dostupné nářezy ze zabíjaček. Na kolej jsme večer dorazili notně znaveni, ale přesto jsme zašli do klubu, odkud zněla hudba, aby nám žádný zážitek neunikl. Dívky na diskotéce vypadaly lipsky, většina mužů však cizokrajně. Urostlí, černovlasí, snědí, s pružnými pohyby, svalnatými šíjemi a trénovanými rameny. Studentský věk už měli za sebou, působili spíš jako kompars nějakého dobrodružného filmu.

U baru jsme si koupili pivo a usadili se. Zachytil jsem pátravý pohled od vedlejšího stolku. Usmál jsem se na chlapíka ve sněhobílém roláku s lesklou jizvou nad pravým obočím a řekl mu kostrbatou němčinou, odkud jsme a kam míříme, abych navázal rozhovor. Mlčky kývl a sáhl po džusu. Všichni tam pili džus. Zeptal jsem se, odkud jsou oni. Mávl rukou. Kdyby za ním visela školní mapa Evropy, ukázal by někam k Blízkému východu. Zeptal jsem se, co dělají v Lipsku. Změřil si mne těžkým…