Dobrodružství jménem Sartre

Málokterá veličina se zdála tak odbytá jako Jean-Paul Sartre, když v polovině dubna 1980 zemřel. Paříž mu sice vystrojila okázalý pohřeb, bylo však zřejmé, že svou epochu přežil nejméně o pět let. V druhé polovině 70. let se hromadně projevily důsledky ideových proudů, k jejichž protagonistům náležel: levicový aktivismus se v Evropě zvrhl v krvavý terorismus, v Kambodži uskutečnili Rudí Khmérové genocidní utopii, rozpad koloniální soustavy dovršily v Africe lidožroutské diktatury Bokassy a Idi Amina, čínská agrese vůči Vietnamu a sovětský vpád do Afghánistánu odhalily až nestydatě imperialistickou podstatu komunismu a ostudou skončil i poslední uhrančivý mýtus levicových intelektuálů, maoistická kulturní revoluce.

K jistému oživení zájmu o Sartrův odkaz došlo o dvacet let později v souvislosti s výročím úmrtí, o čemž Respekt referoval v článku s příznačným názvem Filozofův návrat z očistce

(č. 17/2000). Informoval v něm mimo jiné o tehdejší žhavé novince pařížských knihkupectví, rozsáhlé monografii Sartrovo století, v níž věhlasný, byť kontroverzní filozof a publicista Bernard-Henri Lévy rehabilitoval Sartra jako nesmírně plodnou tvůrčí osobnost, nikoli ovšem jako směrodatného myslitele, jehož idejemi by bylo radno se řídit. Jenže svět se za necelé čtyři roky, které dělí vydání francouzského originálu od českého překladu, výrazně proměnil. Skoro se zdá, jako by se filozof po „návratu z…