Castrův úder: rok poté

Právě před rokem se Fidelu Castrovi podařil drzý kousek: 20. března, zrovna když americké bombardéry startovaly k prvnímu náletu na Irák, nechal pozavírat 75 málo známých kubánských disidentů. Světovým médiím vévodily obrazy z tažení na Bagdád a po kubánských vězních, kteří mezitím dostali tresty až 28 let, málem neštěkl ani pes.

Je třeba připustit, že od té doby se změnilo pramálo. Vězni stále sedí za mřížemi, nota bene mezi kriminálníky, zoufalí z toho, že Castro není pod takovým tlakem, aby připustil aspoň snížení stalinistických trestů, když už ne propuštění. Co může v takovém případě dělat jednotlivec, občanská společnost, politik, stát, světové společenství? Možnosti tu jsou. Počínaje tím, že by se mělo připomínat spíš výročí Castrovy nevídané represe než rok od útoku na Saddáma Husajna. V Iráku je to problém USA, OSN, prostě světové politiky. Oproti tomu na Kubě jde o prostou solidaritu s vězněnými a jejich rodinami.

Oswaldo Payá, jeden z vůdců kubánské opozice a kandidát na Nobelovu cenu míru, se nechal slyšet, že od světa, zejména od Evropy, čekal více. V čem by toto „více“ mohlo spočívat? V nepříliš složitých věcech, které – na rozdíl od útoku na Irák – nemusí působit rozkoly velmocí. Koncem března začne v Ženevě pod hlavičkou OSN konference o lidských právech. Právě na ní lze připomínat jednu prostou věc: Kubánci odsouzení za aktivity v projektu Varela (inspirovaném Chartou 77) se domáhali pouze naplnění ústavy. Shromáždí-li…