Prodavači iluzí a starých hvězd

Štěstí přeje připraveným. Opakuje se to tak často, až se z toho stala fráze, ale je to tak. Z logiky věci proto vyplývá, že největší štěstí by dnes Čechům přálo v repríze komunismu – na tu jsou totiž připraveni nejlépe. Čtrnáct let po rozstříhání železné opony tady diváci televizí znovu a znovu napjatě sledují hrdinské kousky estébáckého majora Zemana, lidové zábavě vévodí evergreeny z osmdesátých let a komunisté, podle některých průzkumů druhá nejpopulárnější strana, okupují pětinu dolní komory parlamentu. To signalizuje, že ztotožnění velké části zdejšího obyvatelstva se společností odpovědnosti a volné soutěže zatím jen klouže po povrchu. Jak je to možné? Kdo tuhle zemi začaroval a způsobil, že nepoznáme, co je dobré a co ne? V odpovědi na tuto otázku se v debatách vina často přisuzuje televizi – nejmocnějšímu médiu, jehož kvalita je beze sporu mocným faktorem stavu obecné kultury. O případné odpovědnosti psané žurnalistiky za tento stav se však mluví výrazně méně. Ale jsou noviny doopravdy z obliga?

Ubavit se k smrti

Kvalitní deníky to nikde nemají jednoduché. Na trhu, kde hlavní komoditou je upoutání pozornosti, musejí soutěžit se sofistikovanými metodami reklamy, marketingu, public relations a parním válcem zábavního průmyslu. Viditelným odrazem těchto tlaků je pronikání zábavnosti do žurnalistiky, které k horšímu mění kdysi nedotknutelné profesní zásady jako…