Romové povstali, konečně

Byla to snad nejmenší rebelie, kvůli které byla kdy povolána armáda. Vlna romských bouří na východním Slovensku za sebou nechala škody v ceně jednoho drahého auta – zhruba za sedm set tisíc slovenských korun. A v kontextu posledních patnácti let to byla také rebelie nejpotřebnější. Ano, krást a natož rabovat se nemá. Jenže nemá se ani lhostejně přihlížet, jak se valná část příslušníků celé jedné národnostní menšiny propadá ze své chudoby někam hloub – do míst, kde hrozí bezvýchodný hlad. Takže až budou všichni rabovači pochytáni a všechny výlohy zaskleny, můžeme přemýšlet, co dál. A to nejen na Slovensku, ale i v Česku. Problém totiž „uklidněním situace“ rozhodně nekončí. Vzpoura zoufalých se může opakovat, příště už v horším, poučenějším provedení. Aspoň strach z tohoto vývoje, když nic jiného, by měl většinovou společnost povzbudit k úvaze, co vlastně přivádí zdejší Romy do mizérie a jak s tím skoncovat. Dojde-li k tomu, stálo těch pár pytlů mouky a pár modřin za to – Romům i bílým. V opačném případě nezbývá než konstatovat, že příští lekce bude bolet víc.

Osamělí

Při pohledu zpět a bližším zamyšlení se člověk neubrání otázce: Co si vůbec slovenští politici mysleli, že se po seškrtání dávek s jejich romskými občany stane? V zemi jich žijí stovky tisíc, podstatná část z nich v ubohých podmínkách asijských slumů, ze kterých prakticky nemají šanci…