Mimochodem

Stane se i náruživému polykači knížek, že jej některý podstatný text dlouho míjí. Vzpomínky Dagmar Šimkové „Byly jsme tam taky“ vyšly poprvé bezmála před čtvrtstoletím u Škvoreckých v Torontu, podruhé roku 1991 u nás v nepřehledné záplavě dříve zakázané literatury, ale do rukou se mi dostaly až ve třetím vydání z konce loňského roku. Skromný svazek v obálce z hrubého kartonu, slůvko „tam“ v názvu znamená vězení a ypsilon v příčestí naznačuje, že jde o ženy. O knížce se mluvilo ještě za komunistů, když její četbu zařadila do vysílání Svobodná Evropa, a později mi o ní zjihle vyprávěl Milan Paumer z družiny bratří Mašínů, s nímž jsem před několika lety dělal rozhovor. Právě on na nové vydání finančně přispěl.

Znal jsem i tu neobyčejně krásnou tvář na záložce knížky. Kriminálnický dvojportrét Dagmar Šimkové z profilu i anfasu vyšel před pěti lety ve svazku Vězeňských přednášek profesorky Růženy Vackové, které Šimková v pardubické věznici pomáhala zapisovat. Dlouhovlasá dívka se do objektivu dívá vážně a klidně, ale s nedozírným opovržením a nezvratnou kuráží, nádhernější než jakákoli filmová diva, ovšem za cenu vyhlídky na patnáct let ve stalinské base (odseděla si jich čtrnáct). Na registračním štítku u fotek stojí PRAHA 1952 – stejné údaje, jaké mám v rodném listu. Okamžitě jsem se do té tváře bezhlavě zamiloval, ale vzápětí mne zmrazil stud: vždyť na ni koukám očima bachaře, který mačkal spoušť.

Na záložce nové knížky je starší…