Legenda o komikovi

Pro stojaté vody české masové kultury je příznačné, že v poslední době vyvolala největší rozruch v tisku i televizi úmrtí. Po nedávno zesnulé Heleně Růžičkové se minulý týden národ rozloučil s humoristou Miloslavem Šimkem. Obě osobnosti svým způsobem ztělesňovaly dobu i s její problematičností: v druhé polovině šedesátých let se prosadily nezapomenutelnými výkony, pak se ale vydaly cestou kompromisů a nenáročné zábavy. Lidovost slušela živelné Růžičkové asi trochu víc než intelektuálně typizovanému Šimkovi, jejich osudy nicméně uzavřela zákeřná nemoc a není moc důvodů, proč na ně nevzpomínat v dobrém.

K určitým pochybnostem může přimět leda přemíra vychvalování. Najde-li čtenář nad dvoustránkovým nekrologem titulek Příliš slušný humorista, neubrání se vzpomínce na jiné polohy Šimkových výkonů. V zájmu lidu se komik pouštěl i na kluzký terén hraničící s únosnou mírou nevkusu, stačí připomenout jeho žertování na adresu „rákosníků“ čili Vietnamců. Také v pokusech o politickou satiru vycházel až příliš vstříc předsudkům a sázel spíš na souznění se svým specifickým publikem než na osobitý postřeh a vtip.

Nad tím mohutným vzedmutím mediální piety člověka napadá: Je tu slaven opravdu konkrétní humorista? Není spíš jeho životní příběh přetvářen v příkladnou legendu, posvěcující osudy ostatních? Dokud to beztrestně šlo, šil do politiků, ale po roce 1970 rozumně rezignoval, živil se, jak se dalo, dodržoval zákazy i příkazy, nijak výrazně však režimu…