Osvícení u Jičína

Vánoce podle zvyku mnohem staršího, než je křesťanství, slavíme třetí den po slunovratu, když už je jasné, že slunce mohutní, a je tedy co oslavovat. Není to přitom zdaleka jediný několik tisíc let starý rituál, který se udržel až do dnešních dnů. Vytrvalost, s níž tyto zvyky odolávají erozi času, dává tušit, že spojení člověka s pohybem planet, ročním cyklem vegetace a krajinou, v níž žije, je dodnes pevnější, než jsou si mnozí ochotni připustit.

Psychoanalýza dějin

Britská archeologická expedice, která letos pracovala v Peru, objevila pomocí infračerveného leteckého snímkování, které je schopno zachytit terén i pod korunami stromů, několik nových velkých chrámů či celých chrámových okrsků, jež jsou dnes nezřetelnými cestami spojeny s centrální svatyní v Machu Picchu. Jednotlivé archeologické objekty stejného stáří, které jsou od sebe vzdáleny desítky kilometrů, se tak najednou podařilo propojit do celého systému lokalit. Místo jedné svatyně – Machu Picchu – najednou stojíme před celým souhvězdím chrámů, před posvátnou krajinou.

Pojem posvátnosti krajiny není v evropské či americké kultuře ničím novým. Zatímco však třeba v baroku měla krajina posvátný náboj jako stvořené dílo, skrze něž je možné dojít k tvůrci, pak například

v 19. století pramenila její posvátnost spíše z národní minulosti vázané na hrady, pohanská božiště a obětní kameny. A byl-li v té…