Mimochodem

Sváteční dny svádějí k rekapitulacím. V paměti se vrací dávno uplynulý čas, jako by se zpětně ucházel o naši přízeň. Ve skutečnosti byl každý rok dost příšerný, stres se střídal s frustrací, někdy nás drtila únava, jindy pocit marnosti, občas bolela hlava, občas zuby, do kapsy měl člověk zpravidla hluboko a krásným slečnám byl spíš pro smích. A dneska je člověk ochoten pokládat některé z nich za nejlepší dobu svého života.

Jistá vodítka nabízí televize, jež o svátcích zařazuje víc než kdy jindy filmy pro pamětníky. Jejich sledování však vyžaduje obezřetnost, neboť filmové idylično vzrůstá přímo zákonitě s mírou společenské nesvobody. Obrazovka se nás pomocí kamery, hudby i hereckých výkonů snaží přesvědčit, že si jadrný český lid na líbezném venkově nejradostněji užíval za protektorátu, dobro nad zlem nejjímavěji vítězilo v pohádkách z počátku padesátých let a hřejivě lidskému humoru se obzvlášť dařilo za Husáka.

Sám jsem krásné časy dlouho nalézal v druhé polovině šedesátých let. Tehdejší filmy a písničky sice moc idylicky nevyznívají, zato však dodnes svědčí o živé atmosféře. Jenže každá idealizace bývá klamná. Z hlediska dějin se národu za oněch časů asi vskutku dostalo nečekaného přídělu svobody, z hlediska adolescentů, k nimž jsem náležel, tomu však bylo podstatně jinak. Patriarchální svět dospělých dosud disponoval dostatečnou energií, aby do detailu prosazoval své představy o pořádku. Zatímco režim dozrával k liberalizaci, pronásledoval kdejaký důchodce…