Mocipáni a vazalové

Kdo čekal, že prohlášení evropské patnáctky k Iráku sjednotí rozdělený kontinent, musel být zklamán. Deklarace z pondělka minulého týdne sama o sobě většinu zúčastněných uspokojila: podpořila práci zbrojních inspektorů, zároveň v ní Unie vyšla vstříc americkému spojenci a poprvé připustila možnost likvidace Husajnova režimu válkou. Smír z Bruselu však nevydržel ani den. Francouzský prezident ještě téhož večera na tiskové konferenci vyplísnil adepty členství za jejich samostatný – rozuměj proamerický – postoj, a britský premiér vzápětí napsal všem třinácti kandidátům dopis, v němž jejich stanovisko naopak ocenil. Je vidět, že zasypat iráckou trhlinu, dělící kontinent na přátele a nepřátele Ameriky, nebude snadné. A to má Evropa za sebou pouze první dějství.

Bitva o Ameriku

Zahraniční politika Evropské unie nefunguje, a tak se jakákoli dohoda, pod níž se podepíše patnáct států s rozdílnými zájmy, rodí těžko. Hněvivá Chirakova reakce po schůzce v Bruselu však nevypovídala jen o rozladění nad tím, že se mu nepodařilo vnutit svým partnerům svou představu řešení irácké krize. Chirac si podle francouzských komentátorů uvědomuje, že Evropa se mění a Francie její proměnu nedokáže zastavit. “Francie ztrácí v poststudenoválečné Unii vliv a prezident ztrácí nervy,” napsal k tomu ve svém úvodníku deník Le Monde.

Paříž vždycky viděla Unii jako vyzyvatele…