Den, kdy vyhráli komunisté

Vypadá to až symbolicky: tento týden si Češi připomenou, že před pětapadesáti roky převzali moc ve státě Moskvou řízení komunisté – a současně mohou sledovat (někteří zajisté s uspokojením), jak se komunistická strana opět stává významnou a takřka všeobecně akceptovanou politickou silou. Prezidentské volby stvrdily, že pro většinu zdejší demokratické scény se rudá reprezentace opravdu stala „normální součástí“ politického vějíře. Předseda KSČM Miroslav Grebeníček, soustavně zvaný k diskusím do různých médií, prohlašuje, že Gustav Husák byl lepší hlava státu než Václav Havel, a za svůj státní vzor označuje čínskou diktaturu. „Únor… nebyl žádným komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách, ale především revolučním vystoupením širokých vrstev lidí,“ říká o nástupu teroru v roce 1948. Nezdá se přitom, že by to všechno liberální a pravicové politiky příliš vzrušovalo. Proto stojí za to se podívat, jaká politika k „Vítěznému únoru“ vedla, a zjistit, zda se jí ta nynější v něčem nepodobá. Protože jestli ano, mělo by se s tím něco dělat.

Se mnou bez potíží

Po listopadu 1989 se v Česku ujal názor, že „Vítězný únor“ přišel zčistajasna a ukončil tříletou poválečnou demokracii. Osmačtyřicátý rok se stal restituční hranicí a převládlo mínění, že na národně-socialistické období je třeba navázat. Přitom je to absurdní pozice…