Vybírali si nás jako otroky

Počátkem února vyšel v maďarsky psaných novinách na Slovensku nenápadný inzerát. Vyzýval všechny, kdo byli v letech 1946 a 1947 odvezeni na nucené práce do Čech, aby se stali členy košického Sdružení obětí deportací a jejich potomků. Podél jižní a východní hranice Slovenska s převážně maďarským obyvatelstvem ví každý, o čem je řeč. Čechům inzerát připomíná málo známý fakt: po válce bylo do zdejšího pohraničí odvezeno na nucené práce více než 44 tisíc slovenských Maďarů.

Chceme pracanty, ne rodiny

Iža-Isza, nejjižnější vesnice Slovenska, leží na břehu Dunaje kousek od Komárna. Před obecním úřadem visí maďarská a slovenská vlajka, také cedule vedle dveří je v obou jazycích. Zato nápis nad hospodou je jen maďarský. Tři čtvrtiny ze zdejších šestnácti set obyvatel jsou Maďaři, čtvrtina Slováci. Lidé tu umí buď oba jazyky, nebo jen maďarsky.

Po válce se odtud muselo na sto padesát rodin vystěhovat do Maďarska, dalších padesát rodin bylo deportováno jako levná pracovní síla do Čech. Vzpomínky na poválečné bezpráví se alespoň zprostředkovaně týkají snad každé zdejší maďarské rodiny.

„Koncem listopadu 1946 za námi na statek, kde jsme tehdy s bratrem pracovali, přišel nějaký chlapík. Ať prý jdeme hned domů, že nás budou deportovat do Čech,“ vzpomíná József Gogola (80). Bratři se snažili přesvědčit úřady, ať si „na robotu“ vezmou jenom je a nemocného otce…