Politický život v Itálii se podobá sicilské sopce Etně. Co chvíli vybuchne a pak se zase uklidní. Konkrétním příkladem je dění kolem justice, kterou se italský premiér Silvio Berlusconi snaží dostat pod kontrolu. Jednu bitvu koncem ledna prohrál a o rozruch bylo rázem postaráno. Marně tak vyznívá úsilí italského prezidenta Carla Azeglia Ciampiho, jenž chce přimět vládní většinu a opozici, aby se přestaly hádat a začaly v parlamentu konstruktivně spolupracovat.
Zákon pro mě
Italský kasační soud, obdoba českého soudu Nejvyššího, rozhodl, že se proces ve věci korupce, údajně Berlusconim spáchané počátkem 90. let, nebude stěhovat z Milána do síně v Brescii, vzdálené sto kilometrů. Premiér si přesun přál – milánské soudce považuje za „zpolitizované levičáky“. Byl by to navíc legální tah. Berlusconiho parlamentní většina schválila před časem zákon, v němž se praví, že obžalovaná strana smí požádat o změnu místa, kde se proces koná, když má dojem, že jsou soudci zaujatí. Kritici si pochopitelně ťukají na čelo: zákon je prý šitý na míru Berlusconiho touhám. Faktem je, že se šéf vlády stal prvním občanem, který jej využil.
Premiéra a jeho advokáta Cesara Previtiho, ministra obrany v prvním Berlusconiho kabinetu v roce 1994, prokurátoři konkrétně obvinili z uplácení soudců, kteří měli vynést rozsudek ve sporu s jedním finančníkem – šlo o to, kdo ovládne…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
