Skončit tu hru

Česká ekonomika nemá nouzi o problémy: mizerie německého hospodářství, našeho hlavního zákazníka, růst cen ropy i plynu při jejich neúměrné spotřebě v Česku, vysoké daně, jež dusí zaměstnance i zaměstnavatele, stamiliardy korun utopených v jako by začarované Konsolidační agentuře. Že by česká ekonomika vypadala mnohem lépe, české firmy by byly konkurenceschopnější a čeští zaměstnanci by byli méně cyničtí a motivovanější, kdyby se podařilo nastolit pořádek a průhlednější pravidla ve správě korporací (corporate governance)? Takové tvrzení může v popsané situaci působit naivně. Přesto jádro mnoha českých problémů leží právě na úrovni často mizerného, téměř vždy amatérského a občas přímo zločinného způsobu, jakým jsou v českých firmách (ne)hájeny zájmy akcionářů, ať už velkých institucionálních či těch drobných.

Stovky privatizačních fondů posloužily hlavně svým správcům, řada českých firem fungovala spíše jako osobní kasička pro ředitele než jako korporace. Investoři jsou přitom plachá stvoření: vidí-li, že jejich práva nejsou hájena, nesoudí se, prostě jen své peníze použijí někde jinde. Běžný investor, který jinde spoléhá na kapitálový trh, se Česku vyhýbá a ani české firmy se o něj nijak zvlášť neucházejí – zdejší burza za deset let své existence nezažila jediný úpis nových akcií začínající firmy.

Bankéři to ohlídali

Proč je situace tak mizerná právě u nás? Do značné míry kvůli kuponové privatizaci, dokonce lze tvrdit, že to byl její…