Mimochodem

Někdy se to stane naráz, jindy je předzvěstí nenápadný úbytek sil, sebejistoty a dobrého rozmaru. Člověku v rozletu se s takovými maličkostmi ani nechce obtěžovat lékaře, navíc před ním vyvstávají zajímavé pracovní úkoly, s jakými si někdo jiný sotva poradí, v kavárně čekají duchaplní přátelé a na horách čerstvý sníh. Jenže nohy přestávají sloužit a dech se podezřele krátí. A tak se člověk ocitne v čekárně před ordinací, kde čas houstne, rozlet se zpomaluje a energie vytrácí. Když je nakonec vyvolán, cítí se jako troska. Ani se nediví, že lékař konstatuje totéž.

Po prvním vyšetření následují desítky dalších. Čerstvá a nezkušená troska si na poliklinikách a v nemocnicích zpočátku připadá jako cizinec, který se sice cítí plně spjat s hříšným, zábavným a činorodým světem venku, pobyt zde však hodlá využít ke studiu domorodých mravů, aby o nich po návratu poreferoval. V čekárnách si proto všímá vzhledu pacientů, snaží se vcítit do jejich nálad a naslouchá předlouhým rozhovorům o průběhu chorob, jejich projevech a důsledcích. Vyprávění z čekáren se do jisté míry podobá eposům od táborových ohňů, putování houštinami systému zdravotní péče také přivádí hrdiny opakovaně do blízkosti smrti a dochází při něm k zázrakům i martyriím, číhají zde však trochu jiná, byť možná ještě záludnější nebezpečí. Archaický epos přerůstá v kafkovský román. Svému procesu příliš nerozumíme, víme však, že rozsudek je už předem vynesen a dosáhnout můžeme leda odkladu.

Chodí-li člověk po…