Zpátky z oblaků

Proč spadl raketoplán Columbia? Na odpověď si ještě budeme muset počkat. Zatímco však odborníci z Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) dávají dohromady kusy trosek raketoplánu rozptýlené po jihu USA, v americkém tisku se stále častěji ozývá jiná otázka: Proč vůbec letěl?

Lidé, nebo roboti

Projekt raketoplánu vycházel z myšlenky, že půjde o levný, opakovaně použitelný prostředek k dopravě lidí i nákladu do vesmíru, o jakousi obdobu dopravního letadla. Podle původních propočtů NASA ze začátku 70. let měly raketoplány létat každý týden a jeden let měl stát 5 milionů dolarů v dnešních cenách. Skutečné náklady na jeden let se ale pohybují v řádu 500 milionů dolarů, tj. stokrát výše, což pochopitelně komplikuje komerční využití raketoplánu. Poplatky vybrané za vynášení družic na oběžnou dráhu stačí pokrýt jen zlomek těchto nákladů a místo předpokládaných padesáti se koná pouze zhruba pět letů ročně. I kdyby NASA připustila na svých lodích vesmírný turismus (čemuž se zatím bránila), pomohlo by to jen částečně: cena výletu na ruských lodích dosahuje „pouze“ 20 milionů dolarů.

Ekonomické srovnání letu raketoplánem s lety bez lidské posádky dopadá pro raketoplán velmi špatně. Sondy či roboti jsou jednak výrazně levnější než raketoplány, jednak mají větší šanci posunout lidské poznání vesmíru. Zatímco raketoplány s lidskou posádkou krouží jen několik set kilometrů nad zemským povrchem, sondy dokázaly prozkoumat většinu planet sluneční soustavy a pomohly našemu poznání vzdálenějšího vesmíru. Většinu experimentů prováděných dnes na oběžné dráze lze uskutečnit s pomocí robotů nebo přímo na Zemi. Pravda, i nepilotované lety selhávají, ale jejich selhání mají menší emocionální náboj. Když minulý měsíc havarovala při startu evropská raketa Ariane, na rozdíl od Columbie to nevyvolalo ve veřejnosti větší zájem, neboť na palubě nebyla žádná posádka.

Touha po hvězdách…

Výpravy do vesmíru nepochybně jsou „srdeční“, emocionální záležitostí. Prezident Bush ostatně v projevu k pozůstalým po obětech havárie Columbie konstatoval, že „zkoumání a objevování není naší volbou, je to touha vepsaná v lidském srdci“. Právě díky tomuto emocionálnímu náboji je přítomnost lidské posádky populární. Již prezidenta Kennedyho na začátku 60. let jeho poradci neúspěšně přesvědčovali, že výzkum vesmíru by byl nejefektivnější s použitím bezposádkových letů. Totéž se opakovalo začátkem 70. let, kdy se prezident Nixon rozhodl schválit program raketoplánů nikoli pro jeho ekonomickou (ne)výhodnost, ale zejména jako nástroj pro zvýšení národní hrdosti, podporu technologií a snížení nezaměstnanosti.

Při rozhodování o budoucnosti amerického kosmického programu po katastrofě Columbie se nepochybně vynoří úvaha, že pozastavení vesmírných letů by mohlo být chápáno jako šrám na image USA coby vedoucí technologické síly. Tento argument je samozřejmě zdůrazňován firmami, které mají přístup k lukrativním kontraktům od NASA, a politiky z jižních států USA, kde se nachází většina průmyslu svázaného s kosmonautikou. (Například na Floridě mají stále v paměti propouštění a kolaps cen nemovitostí, který následoval po havárii raketoplánu Challenger v roce 1986 a zastavení letů na dva a půl roku). Tento šrám na image by mohl být pociťován obzvláště bolestně, pokud by se v mezidobí podařilo Číně vypustit na oběžnou dráhu své vlastní „vesmírné muže“. Čína naznačila, že se k takovému kroku připravuje a že velmi usiluje o to, aby se ještě letos stala po USA a Rusku třetí zemí, která dokáže dopravit vlastními prostředky lidi do vesmíru.

…nebo chladný kalkul

Ekonomické důvody ale mluví pro přehodnocení programu letů raketoplánů. Základní problém raketoplánů spočívá v tom, že spojují dva cíle, které se z ekonomického hlediska ukázaly jako nekonzistentní: přepravu lidí a dopravování těžkých nákladů na oběžnou dráhu. Ekonomové specializující se na tuto problematiku, například Gregg Easterbrook z Brookings Institution, proto doporučují soustředit se na zavedení systému dopravních raket pro vynášení těžkých nákladů a na vývoj malého „vesmírného letadla“, které by na rozdíl od raketoplánu startovalo ze vzduchu a bylo by určeno pouze na dopravu lidí do vesmíru. Teprve až se podaří vyvinout cenově dostupný a efektivní způsob dopravy nákladu na oběžnou dráhu a do vesmíru, pak lze seriózně uvažovat o náročných misích s lidskou posádkou, o jaké usiluje NASA.

Nejde o nový návrh – podobné úvahy lze najít již v oficiálních dokumentech předcházejících schválení programu raketoplánů v roce 1972. Rozdílné oproti době před třiceti lety je ale mimo jiné to, že své vesmírné programy již rozvinulo několik zemí a zejména v oblasti vynášení družic na oběžnou dráhu existuje silná konkurence. Setrvávání na nákladné a zastaralé technologii by se v takové situaci nemuselo vyplatit ani z hlediska prestižního, ani z hlediska ekonomického.