Rozloučení s prezidentem světa

Byl právě krásný červencový den roku 1992, když Václav Havel, obklopen poradci, přáteli i žurnalisty jako král Artuš u kulatého stolu, odpočítával v zámeckém parku v Lánech poslední sekundy svého působení v úřadě československého prezidenta. S nadšením hovořil o znovunabyté svobodě prostého občana a zahraničním korespondentům kreslil srdíčka do žurnalistických průkazů. Jedna česká novinářka plakala u rybníčku pod stromy: „Neopouštějte nás, pane prezidente.“

Kolika Čechům mluvila ona hluboce sklíčená dáma ze srdce, vědí jen Češi sami. Ale mandát světa k tomu měla. Havel byl totiž už tehdy nikoli „pouze“ prezidentem Čechů (a přinejmenším podle ústavy i Slováků, ale též mnohých sudetských Němců, kteří ho dílem přátelsky, dílem vzdorovitě označovali za svou hlavu státu). Také intelektuálové na celém světě, nebo alespoň velká většina z nich, si Havla vyvolili za svého prezidenta.

Jaký Havel, taková země

Pro intelektuály Havel nebyl pouze symbolem vítězství demokracie nad totalitarismem v jedné středoevropské zemi, nýbrž také symbolem triumfu ducha, odvahy a morálky nad hloupostí, nad mocí upsanou pouhé sebezáchově a nad korupcí. Z pohledu ciziny byl Havlovým zvolením do úřadu prezidenta založen nad Vltavou stát filozofů – na čele s moudrým mužem, jenž zůstal vzpřímen, i když se většina ohnula. Koneckonců Havel při svých četných cestách nechával mimo veškeré pochyby, že chce svého úřadu využít k tomu, aby vedl lidi – nejenom Čechy – k dobru a mravnosti. Havel, prodchnut pocitem zodpovědnosti světoobčana, nechtěl nic menšího než zlepšovat svět – či přinejmenším byl tak chápán.

Část Západu, která byla vůči kapitalismu kriticky naladěna a která se po roce 1989 musela vzdát svých iluzí o socialismu a vůbec byla unavena politickými ideologiemi, toužebně čekala na muže s takovými ambicemi. Ex oriente lux, světlo z Východu. To přece nemohlo, nesmělo, opět zhasnout už po dvou a půl letech!

Havlovo renomé mělo neocenitelnou zahraničněpolitickou hodnotu nejprve pro Československo, pak pro Českou republiku. Samozřejmě že svou zemi nedovedl do NATO a EU sám, byť to tak mohlo vypadat. Ale dal Západu, zahlcenému znovuobjevenou složitostí světa středovýchodní Evropy (najednou musel rozlišovat Slovinsko, Slovensko a Slavonsko), jistotu, že přinejmenším tato země je součástí západní rodiny. Havel byl pro Západ, jakkoli paradoxně to v jeho případě může znít, zjednodušovatelem: podle jeho osoby bylo možné posuzovat národ a stát, který reprezentoval.

Fakt, že Havel na počátku své kariéry prezidenta nechtěl rozpustit pouze Varšavský pakt, ale i Severoatlantickou alianci, upadl rychle v zapomnění jako hřích mládí. Také jeho vnitropolitické chyby byly v zahraničí sotva zaznamenány – vždyť k tomu by se pozorovatel musel zabývat vnitřním životem jeho země. Nakolik třeba Havlovy kroky tlumící zbrojní průmysl na Slovensku přispěly k odcizení Slováků vůči Praze, bylo pro západní cizinu už příliš složitou otázkou: nevystupoval snad Havel rozhodně za uchování společného státu? A co mu naklonilo srdce intelektuálů ještě více: neztroskotal při tom jaksi tragicky?

Také Havlova nedůvěra v demokracii politických stran mu na Západě, který je sám takovými pochybami nahlodáván, získala potlesk. Všude, také v „reformních zemích“, ovšem nakonec zůstalo u systému politických stran. Obnova demokracie v Československu nesledovala Havlovy představy občanské společnosti, nýbrž politické a hospodářské koncepty Václava Klause. Naskýtá se dojem, jako by se s tím Havel nikdy nedokázal vyrovnat.

Hlavně nebýt zapomenuti

Havlovy největší zásluhy o českou polis, obec, pocházejí z raných let jeho prezidentství. V roce 1990, když byla země mentálně v troskách a politicky i morálně hledala orientační body, ukazoval jí směr jako osvícený monarcha. V roce 1993, po rozpuštění Československa, měl Havel lví podíl na tom, že z rozpadu společného státu nevyrostlo pro Čechy národní trauma. Kontinuita státu a jeho tradičních politických linií z první republiky (včetně instalace intelektuála na Hradě) byla zachována. Hlavní město, vlajku, aerolinie a právě prezidenta si podrželi Češi, ztracena byla pouze „nevděčná“ provincie na východě.

Především ale Havel zbavil Čechy něčeho, co přinejmenším tehdy vypadalo jako jejich největší úzkost: strachu, že budou zapomenuti světem coby beztak malý, teď navíc ještě dále scvrklý stát. Jelikož se Češi dělili o svého prezidenta se světem, neužili si jen oněch pověstných famous fifteen minutes, patnácti minut slávy, ale užívali si jí celých třináct let.

Za to však musela česká společnost zaplatit určitou cenu: ve stínu postavy Václava Havla byla tato společnost sama vnímána zvenčí jen schematicky. Pozornost ciziny byla věnována idealistovi na Hradě a několik let také manažerovi v úřadě vlády. Proto zůstávaly evropské veřejnosti zdaleka skryty protiklady, které oddělovaly prezidenta a jeho lid, a především emancipační proces, v jehož průběhu se národ odpoutává od tatíčka Havla.

Teď, když český prezident odchází, nabízí se otázka: není chaos při výběru jeho nástupce dostatečným důkazem toho, že bez Havla to nejde? Muži, jako je Václav Havel, jenž neočekávaně dostal příležitost spolupůsobit při nápravě lidstva, lze jen těžko mít za zlé, že svou zemi tak dlouho nepustil z ruky – i když z tohoto stisku vždy zazníval moment nedůvěry. Svět se ovšem musí ptát, zda jeho nadšení pro Havla nebylo velmi egoistickým záborem této osobnosti. A zda si konečně nemá dát tu námahu a snažit se za tímto mužem objevit jeho národ.

Autor je vydavatelem listu Frankfurter Allgemeine Zeitung.