Mimochodem

Nejen ve Španělském sále Pražského hradu, ale i v ústraní České ornitologické společnosti proběhly nedávno volby. Dopadly úspěšněji než prezidentské. Poté co získal nejvíc hlasů, byl Ptákem roku 2003 vyhlášen vrabec domácí, ten nejobyčejnější pěvec, který ani moc zpívat neumí, jen tak čimčará, vsedě, načepýřený, se spuštěnými křídly.

Lásku by měl podle romantického klišé podbarvovat slavičí tlukot, jenže vrabci měli za našich časů o milostném dění na lavičkách v parku jistě větší přehled než slavíci. Za těmi by bylo nutno putovat do lužních hájů v Polabí, kde jsou lavičky vzácné a země provlhlá. Čestný titul ovšem vrabec nezískal jako intimní důvěrník, ale kvůli tomu, že je ohrožen. V posledních deseti letech začal z měst i přírody rychle a záhadně mizet. Pokud se dnešní lásky vůbec odehrávají na lavičkách, přihlížejí jim leda holubi, spíš drzí šmíráci než důvěrníci.

Něco se vytrácí, něco objevuje. Zhruba před deseti lety jsem s jednou známou chvátal v sobotu odpoledne vylidněným letním městem kamsi na piknik, když tu zpoza rohu vycupital obtloustlý muž v rudém saku, mával rukou, točil se na patách a cosi vykřikoval, jako by se hádal s nebesy. Kolem nikdo. Známé to došlo dřív než mně. “Taky se v duchu válíš smíchy?” zeptala se. “Panebože, tak takhle bude vypadat budoucnost!”

O mobilních telefonech jsme tehdy jen slýchali. Dnes jich je v lidských hrstích víc, než je holubů na střeše, ale do vrabců jako když střelí. Jak asi pojmenují…