Když Havel končí

V neděli se stal Václav Havel soukromou osobou. Bohužel tak dnes již stojí mimo politické kolbiště. Stejně jako většina z těch, kdo hráli klíčovou roli v boji proti komunismu v roce 1989. Umíněnost, která Lechu Walesovi tak dobře posloužila v 80. letech, mu již v minulém desetiletí úspěch nepřinesla. Bronislaw Geremek se sice úspěšně přenesl do pluralistického prostředí, ale nakonec ho voliči odmítli. A ani v Maďarsku už není prezidentem Árpád Göncz. Je to škoda, protože přechod od komunismu byl sice ve střední Evropě dokončen, ale přechod k demokracii západního typu tuto část kontinentu stále ještě čeká.

Sirény minulosti

Celému regionu chybí moderní političtí vůdci, a zmítá se proto ve své minulosti. Lidé – často velká většina – při průzkumech veřejného mínění tvrdí, že se jim stýská nejen po sociálním systému pozdního komunismu, ale i po někdejším “pořádku” a zdánlivé rovnosti. Dalo by se tomu rozumět v případě kádárovského Maďarska, které bylo ke konci celkem vstřícným policejním státem. Může však nějaký sociolog srozumitelně vysvětlit tuto nostalgii v případě Slovenska, nebo dokonce Rumunska?

Minulost straší i jinak. Pro pravicové strany a strany pravého středu je zdrojem inspirace a odvozování legitimity meziválečné období. A to neplatí jen pro Československo, které za první republiky bylo příkladem fungující parlamentní demokracie, ale i pro Polsko, Maďarsko, Rumunsko, a samozřejmě pro tehdy nezávislé pobaltské země. Může nějaký sociolog srozumitelně vysvětlit tak silnou nostalgii po autoritářských nebo poloautoritářských režimech vedených lidmi, jako byl generál Pilsudski, admirál Horthy, generál Antonescu nebo páter Tiso, který stál v čele Slovenského státu? Jaký vztah mají tyto (v nejlepším případě) “tradicionalistické” režimy k naší éře? Cíle, jež si postkomunistické společnosti vytyčily po roce 1989, mají přece diametrálně odlišný charakter. Připomeňme si je.

Tržní novorozenec

Prvním z cílů byla nezávislost. Ta byla roku 1989 hlavním požadavkem a její dosažení je nutno oslavovat jako největší úspěch postkomunistického vývoje. I když Rusko je (hlavně ekonomicky) opět přítomno ve všech zemích bývalého sovětského bloku, střední Evropa je svobodná a nezávislá, a dokonce i střední Asie si vytvořila dostatečný prostor svobody.

Druhým cílem byla ekonomická transformace. Málo lidí v této části světa vědělo něco o volném trhu a jen o málo víc vnímalo “kapitalismus” jako něco pozitivního. Ale hodně lidí chápalo, jak je důležité zastavit centrální plánování a všudypřítomný státní dohled – a to se podařilo. Nelze zaměňovat nostalgii po výhodách sociálního státu s upřednostňováním bývalé centrální ekonomiky. Nelze zaměňovat tvrdou kritiku nově vzniklé nerovnosti s touhou po hospodářství komunistickém. A nelze zaměňovat euro-skepticismus s touhou po staré Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Ve střední a východní Evropě dnes probíhá nelehký zrod kapitalismu a nově narozené dítě se zatím naučilo jenom lézt. Tržní ekonomika zde však přes všechny problémy, které přináší, zůstane.

Třetím cílem roku 1989 byla “demokracie” – ve vágní definici chápaná jako protiklad k “totalitě”. Zde bylo dosaženo pozoruhodných úspěchů. Stále sice existuje několik diktátorských režimů ve střední Asii a na dalších místech, udržují se korupční a autoritářské režimy v Bělorusku, v Zakavkazí a určitých částech Balkánu. Avšak v deseti zemích, které jsou členy NATO nebo se jimi brzy stanou, nejsou u moci diktátorské režimy a několik dalších zemí (včetně Ruska) dosáhlo během let v tomto směru velkého pokroku.

Politický život však v postkomunistických zemích evidentně neuspokojuje ty, kterým by měl sloužit.

Až přijde optimista

Co dnes chybí? Především duch optimismu a tradiční tolerance kombinované s věrností západním principům, jak je symbolizoval Václav Havel. Jeho optimismus ve chvíli, kdy bylo třeba dotáhnout do konce velké úkoly, byl inspirující nejen před rokem 1989. Havel se úspěšně přeměnil z neústupného opozičníka v poměrně tolerantního politika. Ti, kdo s ním nesouhlasili, byli jeho oponenty, ne však nepřáteli. A dobře rozuměl tomu, že rozdělená Evropa může být sjednocena jedině tak, že se zapojí do NATO a Evropské unie.

Je paradoxem, že zatímco Václav Havel připravil cestu k tomu, aby Evropská unie otevřela své brány osmi novým postkomunistickým členům, obyvatelé některých z nich možná nabídku Bruselu odmítnou. Polská podpora vstupu vinou politiků těžících z obav občanů klesla z více než 80 % před deseti lety na dnešních méně než 60 %. Chystaná referenda v několika zemích mohou přinést velmi těsné vítězství – nebo dokonce prohru.

Jak je to možné? V maďarské revoluci roku 1956 přece šlo hlavně o “návrat do Evropy”, stejně jako při Pražském jaru roku 1968 a všech hrdinských polských povstáních v letech 1956–1989. Jak je možné, že sotva třetina občanů Estonska si přeje přijetí do EU? Stvořil tvrdé oponenty EU skutečně pouze strach z bruselských byrokratů? Jak to, že politici nyní zpochybňují potřebu vstupu do Unie, když cíl – jednotná a svobodná Evropa – byl pro stejné lidi před patnácti nebo dvaceti lety pouze nedostižným snem?

Jedna z mnoha (znepokojujících) odpovědí je, že s výjimkou specifické situace v Polsku byla protikomunistická a prodemokratická opozice před rokem 1989 mnohem slabší, než se obecně soudilo. Skoro nikdo sice neměl rád komunismus, ale aktivních disidentů v Rusku a v Maďarsku bylo jen několik tisíc, v Československu několik set, v dalších zemích šlo o pouhé desítky. Mobilizaci lidí ve prospěch skutečné demokracie ve střední Evropě velice znesnadnily jejich rozpačité vzpomínky na hanbu za nečinnost tváří v tvář komunistické tyranii. Po počáteční euforii byli skuteční disidenti stále víc odsouváni na vedlejší kolej, hlavně proto, že to byli většinou liberální, prozápadní demokraté – a ne prostě protiruští a protikomunističtí nacionalisté. I proto byl Václav Havel po několika letech ve funkci mnohem populárnější na Západě než ve své vlastní zemi.

Autor je profesorem evropských studií na Johns Hopkins University, jako komentátor přispívá do The Washington Post a International Herald Tribune.