Když Gottwald zpíval árie

K oblíbeným romantickým klišé patří postava duševně křehkého génia, jenž se v titánském tvůrčím zápase vydá z posledních sil a podlehne šílenství, zanechávaje potomkům ohromující veledílo. Zvlášť v populárních životopisech umělců se takové schéma osvědčilo. MUDr. Jan Lukeš (1912–1977) se hrdinou romantických příběhů zatím nestal, přestože vytvořil dílo vpravdě úžasné a šílel snad ještě úžasněji. Známý byl zpočátku v podstatě jen mezi psychiatry jako kuriózní případ paranoidní schizofrenie. Teprve v osmdesátých letech minulého století se mezi zasvěcenci začaly zvolna šířit legendy o jeho podivuhodném osudu a tvorbě, k širšímu zveřejnění obsáhlejších fragmentů z ní však dochází až v poslední době. Před třemi lety vyšla publikace Z knižnice iškovské kultůry shrnující Lukešovy vybrané práce o dějinách a jazykovém systému smyšlené civilizace, letos se v knihkupectvích objevila obsáhlá tvůrčí konfese Můj život v hudbě, kterou sepsal roku 1966 pro svého psychiatra a mecenáše prof. Jaroslava Stuchlíka. Obě knihy k vydání připravil přední český kulturolog a teoretik humoru Vladimír Borecký. Ten Lukeše už dříve představil v řadě statí věnovaných výstřední kreativitě za hranicemi zdravého rozumu, pro niž razí pojem mašíbl.

Vynálezce jiných světů

Přestože hudba znamenala pouze jednu z mnoha Lukešových aktivit, působí už jen výčet jeho skladeb úctyhodně. Sám uvádí osmatřicet oper,…