Aby duše ostaly čisté

Časopis AD magazín (dříve Anno Domini) letošním prosincovým číslem definitivně skončil svoji třináctiletou existenci. Těch, které zajímal, bylo už prostě málo. Měsíčník s podtitulem Křesťanství a svět vycházel uprostřed katolické církve a od počátku měl ambici být k ní kritický a zároveň se pokusit zprostředkovat dialog mezi věřícími a zbytkem světa. Už samotný fakt tohoto nekrologu naznačuje, že šlo o projekt odsouzený k nezdaru, přesto si krátkou rekapitulaci zaslouží – už kvůli legraci, kterou si redakce během svého donkichotského úsilí užila.

Obsah časopisu připravovali redaktoři ve věku mezi 20–40 roky, k nimž svého času patřil i autor těchto řádek. Z původní představy pravověrného mládežnického církevního bulletinu se ale „Ádéčko“ časem vyprofilovalo do magazínu pro křesťanské hledače a jejich sympatizanty. Žádná třeskutá opozice Vatikánu, spíš mírný pokrok v mezích zákona, snaha nasadit lidskou tvář na bezkrevnou figurínu. Martin Putna tomu říkal „osmašedesátníci v církvi“. Důsledkem byly žabomyší války, nad kterými lidé zvenku často nechápavě kroutili hlavou.

Uznejte – kde jinde se na konci 20. století dalo zažít něco tak feudálního a od života odtrženého jako spor o imprimatur, tedy o oficiální požehnání církve pro časopis. V prvních letech života ho AD jaksi automaticky dostalo, pak ale církev z důvodu opakované nespokojenosti s obsahem pohrozila, že imprimatur časopisu odejme. Redakce odvětila, že ji nějaké…