Krach ústavy, a co bude dál

„Mrzí mě to. Strašně mě to mrzí,“ opakoval na palubě vládního letadla vracejícího se z Bruselu do Prahy první náměstek ministra zahraničí Jan Kohout. Výraz jeho obličeje, a nejen jeho, kromě únavy prozrazoval i jisté rozpaky: krach jednání kontinentálních politických špiček o historicky první ústavě Unie je nepříjemnou zprávou o dostatečné vůli a schopnostech evropských lídrů dohodnout se i v pětadvaceti. Pád ústavy navíc po sobě zanechal nejistotu, co bude dál. Šéf českého vyjednávacího týmu Vladimír Špidla nicméně vzniklou situaci považuje jen za nepovedenou epizodu: „Evropa utrpěla etapovou porážku, když se nebyla schopná dohodnout na textu ve všech ohledech lepším, než je nynější smlouva z Nice.“

Situace je vážná

Na bruselskou debatu o konečné podobě ústavy odjížděli Češi ve čtvrtek s poměrně jasnou představou. V kufříku měli seznam priorit odrážející hlavní témata summitu: jednoho komisaře v Evropské komisi pro každou zem, právo veta u evropského rozpočtu, daní či zahraniční politiky, a především, jak po rozšíření hlasovat v Radě ministrů, hlavním zákonodárném orgánu Unie.

Tento bod byl alfou omegou bruselské schůzky – a na něm také celý dosavadní projekt ústavy zkrachoval. Konstituce totiž říká, že rozhodnutí bude přijato, pokud se pro něj vysloví polovina států, v nichž žije 60 procent obyvatelstva EU. To relativně zvýhodňuje lidnaté…