Kdosi z komerčního rádia se nedávno svěřil tisku, jaká to je dřina budit ráno lidi do práce. Moderátoři prý ze sebe musí vydat spoustu pozitivní energie, aby prolomili celospolečenskou otrávenost. Vida, řekl jsem si. Zrovna mi přišel menší honorář za recenzi skličujícího románu, a tak jsem si koupil laciné kapesní rádio na baterky, abych se trochu rozveselil. Hned nazítří jsem se po probuzení pustil do hledání nejpozitivnějších moderátorských hlasů, jenže ty, které jsem vyladil, mou depresi spíš prohloubily. Po několika dnech jsem skončil u stanice Vltava. Lidský hlas tam člověk po ránu skoro nezaslechne, zato tam hraje tolik vážné hudby, jako by široko daleko zesnuli všichni státníci. Aspoň něco.
Ještě před pár lety jsem ráno vstával mnohem radostněji, dokonce jsem si přitom pohvizdoval, už tehdy jsem však mohl zachytit signály, že se to moc nehodí. Přítel Eugen, který se vyzná v tlačenici, mne při setkání vždy častoval konvenční otázkou „Jak se vede?“ a pokaždé si na ni sám za mne nekonvenčně rychle odpověděl: „Uboze, jak jinak.“ Musel mne předběhnout, abych to nepokazil. Kdybych prohlásil ono vulgárně americké „oukej“, jemuž jsem se naučil v éře polistopadového optimismu, nebyli bychom kamarády. Vždyť opravdovému Evropanovi sluší zkroušenost, a to tím víc, není-li opodstatněná.
Při jakémsi průzkumu vyšlo najevo, že ve státech Evropské unie trpí 28 % pracujících chronickou únavou, zatímco u nás 44 %, přičemž je hospodářská…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu