Žena na vrcholu

Účast na veřejném životě ve státech s parlamentním systémem dlouho vyžadovala literární zdatnost, jejímž vzorem byly výkony slavných řečníků a dějepisců starého Říma. Adepti politiky se usilovně cvičili ve skládání působivých projevů a průběh své kariéry sledovali v pečlivě vedených denících, které jim v závěru života posloužily při práci na pamětech. V těch se znovu vraceli k politickým bojům, objasňovali svá rozhodnutí a vytvářeli pro potomstvo obraz svých zásluh, pikantně okořeněný pomluvami kolegů. K posledním velkým literátům této tradice patřili Charles de Gaulle a Winston Churchill. Ti ovšem svá memoárová díla psali už v době, kdy podobu politického provozu začala zásadně měnit televize. Dnes vycházejí politické paměti snad ještě hojněji než dřív, na jejich literární úrovni a stylu však už zdaleka tolik nezáleží. Potomstvo si udělá obrázek spíš z toho, co mu dokumentaristé sestříhají z televizních záznamů.

Paměti Madeleine Albrightové, rodačky z pražského Smíchova, jež se jako americká ministryně zahraničí stala jednou z nejvlivnějších planetárních osobností, ukazují, že politická literatura může najít zajímavé uplatnění i v éře obrazů. Ve zhuštěné podobě obsahují vše, co nacházíme v klasických spisech, tedy bystré analýzy, definice osobních postojů, výmluvné postřehy ze scény i zákulisí dějin, ale napínavé jsou přitom jako televizní seriál. Populárním žánrům se blíží také svým naladěním, i…